Naše příroda, ročník 2010, číslo 2

Psát o slunéčkách by se mohlo zdát jako nošení sov do Athén, či chcete-li dříví do lesa. Vždyť tyto broučky zná každé malé děcko, přinejmenším díky dobrodružstvím Ferdy Mravence a jeho milované, byť poněkud prostoduché a zlomyslné Berušky. Donedávna patřila říkanka uvedená v titulku k nezbytné slovní výbavě každého dítěte, aby se mohlo slunéčka – mimochodem etymologové spočítali, že slunéčka u nás mají, či spíše měla na 250 lidových názvů – zeptat, jaký že osud ho v budoucnu čeká.



Kam poletíš pinkalinko?

Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi

Dnes sice děti do přírody moc nechodí a surfují místo toho na počítačích, ale slunéčka za nimi přicházejí do bytů, a to nejen ta naše, ale dokonce i cizokrajná, ze kterých novináři dokázali během posledních měsíců vytvořit další obecné ohrožení. Proto snad nebude na škodu zopakovat si znalosti základní školy a přidat k nim i pár novějších informací.


Slunéčka, lidově berušky, patří do řádu brouků (Coleoptera), a to do čeledi slunéčkovitých (Coccinellidae). Není to čeleď právě malá, protože v celosvětovém měřítku má na 5 000 druhů, z čehož v Evropě jich žije asi 250 a u nás okolo 70. Obývají všechny kontinenty, kromě Antarktidy. Čeleď Coccinellidae se dělí na sedm podčeledí: Chilocorinae, Coccidulinae, Coccinellinae, Epilachninae, Ortaliinae, Scymninae a Sticholotidinae. Zástupci pěti podčeledí – s výjimkou podčeledí Ortalinae a Sticholotidinae – žijí i u nás, i když v některých byste slunéčko pravděpodobně nehledali.


Slunéčko dvaadvacetitečné. / Foto: Hana a Vladimír Motyčkovi





« Návrat zpět »