Naše příroda – 1 / 2018

– 17 – byli úspěšně vysazeni člověkem do newyorského Central Parku poprvé v letech 1890 a 1891 (s důrazem na „úspěšně“: pokusů bylo řada, první už v roce 1844, poslední v roce 1892, ale kromě dvou zmíněných skončily všechny fiaskem). Trvalo celých 15 let, než se jejich areál rozšířil za hranice velkoměsta, aby byl vůbec rozpozna‑ telný jako víc než jen pouhá tečka na mapě. Pak už šlo vše ráz na ráz. Špač‑ čí lavina se převalila přes celé úze‑ mí USA, koncem třicátých let špačci obsadili Floridu, v padesátých letech dokonce Kalifornský poloostrov v zá‑ padním Mexiku. V témže období už nebyli nijak vzácní ani v jižní polovi‑ ně Kanady. Tam už jim ale podmínky nedovolily celoroční výskyt – severní populace invazních špačků si proto druhotně vytvořily migrační zvyky, zimy tráví v Mexiku. Masivní byl nárůst nejen z hle‑ diska areálu, tedy obývaného úze‑ mí. Původně Eugene Schieffelin, člen Americké aklimatizační společnosti, vypustil asi stovku ptáků. Mimocho‑ dem, tento šílenec si dal za cíl vysa‑ dit ve Spojených státech všechny ptačí druhy zmíněné Shakespearem v jeho dílech – a těch druhů je přes 60! Dnes je špaček, navzdory poklesu popula‑ ce oproti situaci před asi půl stoletím, jedním z nejpočetnějších amerických (?!) ptáků. Jeho celkovou populaci or‑ nitologové odhadují na 200 milionů. Jak nedávno uvedl deník New York Ti‑ mes „není to jejich chyba – špačci se na novém kontinentu zachovali stej‑ ně jako my“, tj. zaplavili jej. Špaček, jak jej důvěrně známe i od nás – velká podzimní hejna přelétající nad rákosinami či přilehlými vinicemi. Neziderské jezero, Rakousko Ž I VÁ P Ř Í R O D A