Naše příroda – 1 / 2018

– 18 – Špaček u protinožců Méně známá, ale snad ještě ilustra‑ tivnější je špaččí kauza na Novém Zé‑ landu. V šedesátých až sedmdesátých letech 19. století jich lidé vysadili ně‑ kolik stovek. Většinu těchto špačků dodaly oficiální aklimatizační společ‑ nosti, jejichž záměrem byla např. kon‑ trola škodlivého hmyzu v zeměděl‑ ství, včetně housenek požírajících úrodu a klíšťat trápících dobytek a ovce. Na podporu tohoto záměru se pro špačky dodnes vyvěšují bud‑ ky kolem polí. Menší část špačků se na Nový Zéland údajně dostala sou‑ kromými aktivitami přistěhovalců. Píši „údajně“ proto, že různé zdroje se v některých údajích různí a někte‑ ří odborníci považují některé zdroje za nedůvěryhodné. Ostatně jako kde‑ koli jinde v biologii. Z počátku velmi vzácní špačci brzy zažili fenomenální vzestup početnos‑ ti – dnes mohou mít špaččí hejna na společných nocovištích údajně i mi‑ lion jedinců. Po obsazení v podstatě celého nezalesněného území Nové‑ ho Zélandu špaček kolonizoval, zřej‑ mě vlastními silami, další ostrovy, např. Chathamské a Kermadekovy, na které musel ze zdrojové oblasti Nové‑ ho Zélandu urazit kolem jednoho ti‑ síce kilometrů! Nic ale není černobílé, ani špaček neuspěl pokaždé. Byl vysazen hned v několika dalších jihoamerických ze‑ mích vedle už zmíněné Argentiny. Ale zdá se, že neúspěšně: nahlédnutím do ptačích atlasů pro tyto země (Brazí‑ lie, Chile, Peru, Uruguay, Venezuela) jsem žádnou zmínku o špačkovi ne‑ našel ( jen atlas na severní část Jižní Ameriky udává zálety špačků obec‑ ných na různé ostrovy v Karibiku). To je ostatně pro (nejen) ptačí zá‑ měrné introdukce a následné invaze typické: podle knihy Avian Invasions (Blackburn a kol. 2009) se lidé po‑ kusili vysadit přes 500 druhů ptáků do různých koutů světa, kde se dříve nevyskytovaly. Přestože celkový po‑ čet takových pokusů přesahuje 2000 (protože řada druhů byla vysazena hned na několik různých míst a na‑ víc opakovaně), většina z nich skon‑ čila fiaskem. Jen asi polovina ptačích „vystěhovalých“ druhů vytvořila sa‑ mostatně se udržující populace. Ši‑ roce rozšířené a úspěšné druhy, jako třeba právě špaček, jsou tedy spíše vý‑ jimka než pravidlo. Úspěšný pospolita K šíření špačků by mohla přispívat jejich pospolitost. V učebnicích evo‑ luční biologie, zoogeografie a ekologie se tradičně uvažuje o heroické „jediné oplozené samičce“, která kolonizuje dosud neobsazené území a tam založí novou populaci. Mimo učebnice, tedy v reálném světě, lze takovou anabázi u ptáků provést jen stěží – co třeba druhy, kde se starají oba rodiče? Sami‑ ce bez samce hnízdo sama nepostaví, snůšku sama nedoinkubuje, mláďata Dál na Zemi se už špaček, nebo jiný kolonizátor, ani dostat nemohl: špaček hojně obsadil celou plochu Nového Zélandu, dokonce včetně izolovaných ostrůvků stovky kilometrů vzdálených od dvou hlavních ostrovů. Tendence šířit se je typická nejen pro špačka obecného, ale i další příbuzné z čeledi špačkovitých, například majny obecné (Acridotheres tristis). Kouzlem nechtěného záběr pochází ze zahrady Philla Casseyho, jednoho z předních badatelů, který studuje invazní druhy ptáků. Whitianga, region Waikato, Severní ostrov, Nový Zéland Ž I VÁ P Ř Í R O D A