Naše příroda – 1 / 2018

– 42 – Hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto) Vlastně až donedávna jsme znali hrdličky zahradní jen z obrazových atlasů. Ve 20. letech minulého století tvořil západní hranici jejího rozšíření Balkánský poloostrov, takže občas užívané druhové jméno balkánská zcela jistě souvisí s touto její „původní“ domovinou. Ovšem ani na Balkáně původně nežila a začala se tam usazovat až v 19. století. Její původní pravlast se nacházela v Indii, odkud se začala přes Střední Asii, Turecko a Balkán šířit do Evropy. Na našem území byla poprvé zjištěna v roce 1942 v Brně a do roku 1955 již obsadila celou republiku. V současné době již hnízdí téměř v celé Ev- ropě, včetně Britských ostrovů. Mimořádná rychlost expanze bývá vysvětlována stoupající potravní nabídkou, zejména v důsledku velkoplošného pěstování obilnin. Jako synantropní pták se dnes běžně vyskytuje jak v centrech velkoměst, kde obývá parky a zahrady, tak i na vesnicích, kde vyhledává pře- devším zemědělské závody, okolí sýpek, tábořiště a jiná místa s velkou nabídkou potravy a vhodnými stromy ke hnízdění. Je hojná, hnízdí u nás asi 250000 párů. Délka jejího těla i s ocasem činí 31–33 cm, rozpětí křídel 47–55 cm, hmotnost se pohybuje mezi 120–290 g. Na první pohled připomíná štíhlého holuba, kterému se blíží i svou velikostí. Oproti hrdličce divoké je o něco větší a má delší ocas. Je celá plavě hnědá s růžovým nádechem a jedním černým proužkem ve tvaru půlměsíce na šíji. Má tmavé ruční letky a v letu jsou u ní patrné bílé pásky na svrchní straně ocasu, spodní strana je černo‑bílá. Nápadná je jasně červená duhovka u dospělých ptáků, mláďata ji mají hnědou. Samice a samec se navzájem neliší, mláďata jsou na spodní straně těla hnědší a půlměsíček na šíji mají nevýrazný nebo jim zcela chybí. Za letu často vydává nosové „chvé‑chvé“, teritorium si samec označuje monotónním „gu‑gúú‑gug‑gu“, popisovaným někdy jako „cukrování“, ve kterém jsou prostřední slabiky zdůrazněné. Za potravu jí slouží obilí a další semena, zelené části rostlin, pupeny, bobule, ovoce. Ve městech se živí i odpadky, lidé ji často přikrmují chlebem nebo navštěvuje krmítka. Samci při námluvách předvádějí leteckou akrobacii, při které krouživým letem klesají dolů a poté opět vyletují do výše. Staví si chatrné hnízdo ze suchých větviček a kořínků, nejčastěji na stromech nebo keřích, méně často také na budovách. Hnízdí dvakrát až čtyřikrát ročně, samice snáší 2–3 čistě bílá vejce, sedí oba rodiče po dobu 13–14 dní, hnízdní péče, na které se opět podílí jak samec, tak i samice, trvá 16–19 dní. Hnízdit začíná velmi brzo, za příznivého počasí již v únoru a hnízdní sezóna se u ní může protáhnout až do listopadu. Nejčastěji však hnízdí od dubna do září. V zimě se sdružuje do velkých hejn, která se stahují do míst s velkou potravní nabídkou – k drůbežárnám, do zoologických zahrad apod. Po masivním rozšíření v 50. letech minulého století byla z obav, že bude působit škody v zemědělství, zařazena mezi lovnou zvěř, kterou zůstává doposud. Nikdy však ve větší míře lovena nebyla. kniha. Ostatně zkuste si najít v knihovně či na internetu, co je to třeba takový bobřík piž‑ mový a jak se k nám dostal, co způsobilo ob‑ jevení mandelinek bramborových na našich brambořištích nebo proč nemají ochránci pří‑ rody rádi krásného jelena siku. Uvidíte, že jsou to příběhy mnohdy napínavější než lecja‑ ká detektivka. Ž I VÁ P Ř Í R O D A