Naše příroda – 1 / 2018

– 49 – Potkan obecný (Rattus norvegicus) Často bývá uváděn jen jako potkan, případně jako krysa potkan či potkan hnědý. Jeho celková délka může dosáhnout až 500 mm, z čehož ovšem 125–230 mm připadá na ocas. Jeho hmotnost se pohybuje mezi 140–500 g. Ve zbarvení hřbetu převládá hnědá a hnědošedá barva, někdy s nádechem do rezava, břicho je šedavé. Ocas je lysý, krytý 163–205 kroužky z rohovinových šupin, mezi kterými jsou spora- dické štětinkovité chlupy; zbarvený je stejně jako tělo, vespod je o něco světlejší. U kořene je nápadně zesílený a jeho délka nepřesahuje nikdy délku těla. Slabě osrstěné ušní boltce jsou relativně krátké a při přehnutí nedosahují k očím. Původní domovinou potkana byly zřejmě bažinaté oblasti východní Asie, odkud se s rozvojem lodní dopravy dostal do Evropy, kterou posléze celou obsadil. Přirozené rozšiřování jeho areálu však probíhalo v poměrně nedávné době i v Asii, kde se rozšířil údolími řek i do arktických oblastí. Je to paradoxní, ale podle některých, celkem podložených teorií, zachránil pravděpodobně právě potkan Evropu před morem. Když se začal počátkem 18. století lavinovitě šířit z východu, vytlačil během poměrně krátké doby z většiny jejích stanovišť krysu obecnou, která byla nejdůležitějším přenašečem blech infikovaných bakterií způsobující mor. Vzhledem k tomu, že má poněkud jiné ekologické nároky – zdržuje se převážně ve sklepech a ve stokách – nepřicházel s lidmi tak často do styku a řetězec nákazy byl přerušen. Pochopitelně to asi nebyla jediná příčina, proč mor do konce dvacátých let 18. století z Evropy vymizel, ale zřejmě tu potkan sehrál svou pozitivní úlohu vedle zlepšených hygienických podmínek ve městech, změně zástavby apod. A tak by na každém ná- městí s morovým sloupemměl stát i pomník tomuto nepříliš oblíbenému hlodavci. Na převážné většině ohromného území, které obývá, žije obvykle synantropně. Usazuje se v městských stokách, kanálech, sklepích, skladištích, na smetištích, v zemědělských objektech a skládkách. V létě část populace migruje podél vodních toků, žije v rákosinách a tímto způsobem se potkani mohou dostat i do horských chat v nadmořské výšce až 1500 m. Potkan dobře běhá, výborně skáče, plave, potápí se a šplhá. V potravě není nijak vybíravý, i když mu obvykle chvíli trvá, než přivykne nezvyklé nabídce. S tím souvisejí i potíže při pokusech vyhubit ho pomocí otrávených návnad, protože ty konzumují nejprve nejslabší jedinci – „ochutnávači“ – a teprve v případě, že je potrava nezávadná, se do ní pouštějí i ostatní. Účinné jsou proto jen pomalu působící látky, ovšem tento způsob nelze označit jako příliš humánní. Je však nutné poznamenat, že potkani působí obrovské materiální škody nejen přímou konzumací potravin určených pro lidi, ale také destrukcí mnoha nejrůznějších předmětů (např. kabelů, potrubí, zdí, obalů), které jim stojí v cestě za potravou. Ještě závažnější je kontaminace poživatin, protože podobně jako mnozí jiní hlodavci jsou přenašeči mnoha nakažlivých chorob. Synantropní populace se ve vhodných podmínkách množí po celý rok. Samice má 3–6 vrhů ročně po 1–15 mláďatech (obvykle 6–10). Březost trvá 22–24 dní. Mláďata se rodí holá a slepá, s uzavřenými zvukovody. Oči se jim otevírají ve 14 dnech, sát přestávají ve 3 týdnech. V 6–7 týdnech se zcela osamostatňují a ve 3–4 měsících pohlavně dospívají. Mohou se dožít až 4 let, ale většina nepřežívá 20 měsíců. Ž I VÁ P Ř Í R O D A