Naše příroda – 1 / 2018

– 60 – Rižského zálivu jihovýchodně až po Černé moře a Kavkaz. Postupem času vytvořil tři odlišné poddruhy: zubr evropský ( Bison bonasus bonasus; tzv. nížinná neboli bělověžská linie), zubr kavkazský ( Bison bonasus cauca- sicus; tzv. kavkazská linie ) a zubr kar‑ patský (Bison bonasus hungarorum ). V průběhu staletí se však areál rozšíření zubrů v důsledku odlesňo‑ vání a pronásledování lovci postup‑ ně zmenšoval, až byl v roce 1927 na Kavkaze zabit poslední volně žijící zubr (karpatský poddruh vyhynul již v prehistorických dobách). Na území dnešního Česka vyhynuli zubři již po‑ čátkem 17. století. Nejistý návrat Několik zubrů naštěstí přežilo v zajetí (54 kusů), z toho však jen 12 bylo schopných reprodukce (7 samic a 5 samců). Zpětně tedy byla znovu vytvořena genetická linie bělověžská. Jediný známý zubr kavkazský žil do r. 1925 v německé zoo, kde se pářil se samicemi zubra evropského, a tak dal základ dnešní linii nížinně-kavkaz‑ ské. V Bělověžském pralese byl r. 1929 založen úspěšný chov zubrů. O pár let později (v r. 1932) byl vydán také první registr chovných zvířat, kte‑ rý dal základ Plemenné knize zubra, jež je nyní vedena odborníky v pol‑ ské Bělověži. Dnes žije díky šlechtění na světě zhruba pět tisíc zubrů. I když se na první pohled zdá, že zubři jsou tedy zachráněni, není to pravda. Pro bez‑ pečnost tohoto druhu je důležité, aby na světě žilo nejméně 10 tisíc jedin‑ ců. Navíc všichni současně žijící zubři jsou mezi sebou geneticky příbuzní, což také komplikuje úspěšné mno‑ žení. Právě příbuzenská plemenitba (tzv. inbreeding) může mít zásadní vliv na záchranu zubrů, lépe řečeno na rozmanitost a adaptabilitu sou‑ časných a budoucích populací. Dopa‑ dy jsou vidět zejména u nížinně-kav‑ kazské linie, kde je poměrně velká úmrtnost mláďat a patologické změny na vývoji koster (především u samic). U bělověžské linie tyto deficity zatím naštěstí zjištěny nebyly. Pravdou však Zubří idyla v mlhavém, sychravém dni P O Z O R O VÁ N Í