– 37 – většinou až v období křídy. Taxonomie jehličnanů je v současné době dosti neustálená. Nejčastěji se udává, že žijící druhy jsou rozděleny do šesti čeledí: borovicovité (Pinaceae), cypřišovité (Cupressaceae), blahočetovité (Araucariaceae), nohoplodovité (Podocarpaceae), pajehličníkovité (Sciadopityaceae) a tisovité (Taxaceae). Tyto čeledi se dělí na 38 rodů, které mají okolo 400 druhů a nespočet poddruhů, variet a kultivarů. Na našem současném území má přirozený výskyt 8 druhů, a to: borovice lesní (Pinus sylvestris), borovice kleč (Pinus mugo), borovice blatka (Pinus uncinata), jedle bělokorá (Abies alba), modřín opadavý (Larix decidua), smrk ztepilý (Picea abies), jalovec obecný (Juniperus communis) a tis červený (Taxus baccata). Kromě nich se u nás lze setkat, hlavně v zámeckých parcích, sadech a botanických zahradách, s celou řadou jehličnanů exotických, takže je v přírodě i ve městech po čem se dívat. „Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj“ praví klasik v jedné z našich nejznámějších básní a můžeme dodat, že měl na mysli téměř stoprocentně borovici lesní (Pinus sylvestris), neboť jiné druhy borovic si v roce 1836, kdy Máj poprvé vyšel tiskem, teprve hledaly do naší přírody cestu. Básník si pochopitelně všiml jedné z nejvýraznějších vlastností borového lesa, a to jeho vůně, i když slovo „zaváněl“ by dnes již asi nepoužil, protože získalo značně pejorativní význam. Jen na okraj ještě připomeňme, že hrdlička, která v té době zvala ku lásce, nebyla ona obecně známá hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto) – ta se k nám přistěhovala až v polovině 20. století – ale hrdlička divoká (Streptopelia turtur), kterou dnes většina lidí ani nezná. Hlavním zdrojem vůně borového lesa jsou těkavé silice obsahující α- a β-pinen, pinosylvin, limonen, phellandrin, camphen, cadinen, myrcen, sylvestren, caren, cyren, cymen, byrnylacetát a další terpeny. Jsou obsaženy prakticky v celé rostlině, zejména pak v pryskyřici, která je v rostlině obsažena v pryskyřičných kanálcích, vzniklých z rozestoupených parenchymatických buněk vystlaných epitelovými buňkami, které pryskyřici vylučují. Dobře jsou patrné třeba na příčném průřezu borovou větévkou. Polotekutá pryskyřice je v nich pod tlakem, takže při poranění vytéká na povrch a vzhledem k tomu, že obsahuje i lepivé složky a na vzduchu navíc tuhne, má důležitou funkci při obraně rostliny před hmyzem nebo houbovými infekcemi. Od jiných druhů borovic se borovice lesní celkem snadno pozná podle hnědočervené tenké borky v horní části kmene, která se šupinkovitě odlupuje, zatímco dolní část kmene je pokryta silnou, deskovitě popraskanou borkou šedohnědé barvy. Šišky jsou dlouhé až 7 cm, světle hnědé, lesklé, dřevnaté (výborně hoří). Strom se dožívá 300 i více let, dorůstá výšky okolo 40 m. ŽIVÁ PŘÍRODA
RkJQdWJsaXNoZXIy NDA4Mjc=