– 40 – Jedle bělokorá (Abies alba) obsahuje α-pinen, α-karyofylen (humulen), bisabolen, borneol, bornylacetát (ten je největší měrou odpovědný za typickou „jedlovou“ vůni), limonen, kadinen, kimonen, kafr. V lidovém léčitelství se jedle používala při plynatosti, ledvinových kamenech či v případě zánětu močových cest. Sbíraly se hlavně mladé výhonky a zelené šišky. V současné době se silice z jedle doporučuje pro své antibakteriální, antivirové, dezinfekční, uklidňující i afrodiziakální účinky (nezkoušeli jsme). Jedle bělokorá je naší původní dřevinou, která roste v podhorských a horských lesích, kde spolu s bukem vytváří dnes již vzácné jedlové bučiny. Dorůstá výšky okolo 50 m, její koruna vytváří obvykle charakteristické „čapí hnízdo“. Kůra protkaná pryskyřičnými kanálky je dlouho hladká, bělošedá, později podélně rozpukaná. Jehlice jsou ploché, uspořádané ve dvou řadách, svrchu tmavě zelené, vespod se dvěma světlými proužky, na koncích obvykle slabě vykrojené. Šišky jsou vzpřímené, rozpadavé, dlouhé až 18 cm. V minulosti tvořila jedle v lesních porostech až 18 %, dnes necelé 1 %. Obtížně zmlazuje přirozeným způsobem, protože semenáčky jsou často okusovány zvěří. Na Šumavě u Vyššího Brodu proslula svými rozměry „Jedle knížete Josefa“, vysoká asi 50 m. Průměr jejího kmene činil 2,07 m a její objem byl odhadován na 65,3 m³, odumřela po roce 1839. ŽIVÁ PŘÍRODA
RkJQdWJsaXNoZXIy NDA4Mjc=