– 48 – ŽIVÁ PŘÍRODA Douglaska tisolistá (Pseudotsuga menziesii) pochází ze západních oblastí Severní Ameriky. Na našem území byla poprvé vysazena v roce 1842 v Chudenicích. Ve své domovině dorůstá výšky více než 100 m, a dokonce i u nás je nejvyšším stromem právě douglaska u Vlastiboře na Jablonecku, která podle měření z roku 2014 dosáhla výšky 64,1 m. Jehlice má douglaska měkké, zploštělé 15–35 mm dlouhé a 1–1,5 mm široké, na konci tupě zašpičatělé, na svrchní straně tmavě zelené, na spodní se dvěma světlými proužky průduchů. Někdy bývá v literatuře uváděno, že rozemnuté jehličí voní po pomerančích. Ačkoli máme na zahradě 11 vzrostlých stromů tohoto druhu, nemůžeme potvrdit. Její šišky jsou podlouhle vejčité, 5–10 cm dlouhé a 2–3 cm široké. Po dozrání jsou světle hnědě zabarvené. Jsou složeny z 25–50 plodních šupin se zaokrouhleným okrajem, avšak charakteristickým rozlišovacím znakem jsou vyniklé trojcípé krycí šupiny. Jsou světleji zabarvené než plodní šupiny a vyčnívají 10–15 mm ze šišky. Douglaska se využívá většinou při parkových úpravách, v lesním hospodářství jen jako doplňková dřevina (zaujímá asi 0,2 % lesní plochy ČR). Silice douglasky se využívá v aromaterapii zejména pro její antibakteriální účinky. Mattioliho Herbář a bylinář z roku 1562 věnuje jehličnanům dokonce několik samostatných kapitol. Většina rad na lékařské použití různých částí jehličnatých stromů zní z dnešního hlediska dost exoticky, ale kdoví … Třeba by stály za vyzkoušení. Tak třeba … „smolná louč borová rozsekaná na kousky a vařená v octě nebo s rozmarýnou v červeném víně mírní krutou bolest zubů“ … nebo … „saze ze spálené louče jsou dobré na slzící oči; zasypávají se do koutků očních. Vhodí-li se na řežavé uhlí, vydávají dým, kterým se má podkuřovati zadní část těla u lidí, kteří mají časté nutkání na stolici bez úspěchu.“ V odstavci o smrku zase nalezneme tuto radu: „Šátek dobře namočený v odvaru šišek ve vodě a teplý přikládaný na bradavice hluboko v kůži vězící, tyto ven vytahuje“.
RkJQdWJsaXNoZXIy NDA4Mjc=