– 64 – Po kamenných krásách Lužických a Žitavských hor Text a foto: Jan Vítek NEŽIVÁ PŘÍRODA Součástí severočeského příhraničí je jedno z našich nejmalebnějších pohoří Lužické hory. Stejný název nese i zdejší chráněná krajinná oblast zahrnující též přilehlé partie Ralské pahorkatiny a Ještědského hřbetu. Tato svérázná „mini-hornatina“ plynule přechází na německé území, kde se nazývá Zittauer Gebirge – Žitavské hory. Hlavní zásluhu na značné členitosti tohoto území má kamenný, přesněji řečeno horninový podklad a také přítomnost výrazného tektonické zlomu, tzv. lužické poruchy. Většina zdejších kuželovitých nebo kupovitých návrší je tvořena odolnou sopečnou vyvřelinou, která ve třetihorách pronikla do souvrství usazených hornin svrchnokřídového stáří. Tam většinou také utuhla a na povrchu se objevila až mnohem později – po odnosu okolních měkčích pískovců a dalších usazenin. Nynější „lužické“ kopce tedy v podstatě „pravými“ sopkami nebyly a žhavou lávu ani hustý dým nikdy nechrlily… Výrazné dominanty krajiny Většina zdejších vrcholků je tvořena vyvřelinami znělcem nebo čedičem. Ty mnohde vystupují na povrch v příkrých a členitých skalách, nezřídka už rozpadlých do rozsáhlých kamenitých sutí. Zatímco znělcové výchozy se obvykle odlučují v plochých deskách či blocích, pro čedič a příbuzné horniny je typická odlučnost v pravidelných sloupcích, což je dobře vidět zejména na rozličných „kamenných varhanách“, známých Dominanta Lužických hor Jedlová – pohled ze skaliska na Tolštejnu Rozeklané pískovcové věže Vraních skal
RkJQdWJsaXNoZXIy NDA4Mjc=