– 16 –
Vlčí solidarita
Onen fascinující zážitek z jednoho
podzimního dne v rumunských Kar-
patech si budu pamatovat do smrti.
Potulovali jsme se s mými malamu-
ty Rodnou, pohořím Rumunska, kte-
ré je také nazýváno Pěnišníkovými
horami – kvůli masovému výskytu
rododendronů. Nikde ani jediná zna-
čená turistická stezka, liduprázdno,
nádherné bezčasí…
S dalekohledem na očích jsem
zkusmo zapátral po okolí. Když
jsem triedrem „dobloumal“ k asi tři
sta metrů vzdálené skalce, roztřás-
ly se mi vzrušením ruce. Na plochém
kameni vyhřátém sluncem dřímal
vlk, hlavu položenou na předních tla-
pách. Co nejtišeji jsem psy přesunul
do úkrytu za naše kameny a znovu za-
ujal pozorovací polohu ležícího „střel-
ce“ v tísnivých obavách, že vlk již zce-
la určitě zmizel. Nikoliv – spokojeně
Na vlčích stezkách se pohybuji desítky let a trpělivě sbírám střípky do mozaiky „portrétu“ těchto
inteligentních, fascinujících, empatických a člověkem iracionálně nenáviděných šelem, jejichž
pravdivou podobu se snažím zachytit ve svých knihách. Přímá setkání s vlky jsou vzácná, nejčas-
těji je třeba se spokojit alespoň s pobytovými znaky těchto šelem – se stopami, trusem, se zbyt-
ky jejich kořisti či s chomáčkem šedé srsti zachyceným na trnité větévce… Několikrát za život
se nade mnou však Vlčí bůh ustrnul a seslal mi do cesty životní zážitky, na které nelze zapome-
nout. O životě vlků žijících v rodinných smečkách se traduje spousta nesmyslů – v románech
i v některé „odborné“ literatuře. Skutečnost netřeba přikrašlovat: sama o sobě je ohromující…
Vzájemná solidarita mezi
vlky dovoluje přežít i starším
či zraněným jedincům.
Foto Martin Mecnarowski
