– 17 –
klímal na svém místě. Čas běžel: šel-
mu jsem pozoroval už dobré dvě ho-
diny. Po dlouhé době zvíře zvedlo hla-
vu, namáhavě povstalo a otřepalo se:
byla to značně opelichaná vlčice. Udě-
lala pár namáhavých kulhavých krůč-
ků, zatočila se a znovu ulehla. Bylo
zřejmé, že své nejlepší časy měla již
dávno za sebou; to také vysvětlova-
lo, že nás nezpozorovala: vítr jsme
měli sice dobrý, ale za to, že nás ne-
zaznamenala, jsme jistě vděčili její-
mu slábnoucímu sluchu a zraku. Slun-
ce se klonilo k obzoru, krátký říjnový
den se kvapem chýlil ke svému konci.
Náhle vlčice pozvedla hlavu a pozor-
ně hleděla pod sebe do údolí. Po chvíli
jsem hluboko pod ní zaznamenal po-
hyb: v řadě za sebou klusali vzhůru
na hřeben tři vlci. Vlčice se s obtíže-
mi zvedla, vrtěla ohonem a vydávala
něžné kničivé zvuky. Vlci doběhli k ní
a všichni se v klubku něžně a horlivě
zdravili. Vlčice jim se sníženým těžiš-
těm těla oňufávala čenichy a s hlavou
na stranu jim olizovala koutky úst
jako malé vlče. Dočkala se: vlci pěkně
po sobě vyvrhli před ni na zem tři ko-
pičky masa, které vlčí babička hltavě
spolkla. Přemohlo mě dojetí: byl jsem
právě na vlastní oči svědkem obdivu-
hodné vlčí solidarity, o které jsem již
mnohokrát četl, a která – v souvislos-
ti s tradovanou vlčí agresivitou – vy-
padá až neuvěřitelně!
Terénní zoolog (a skvělý výtvar-
ník) Ludvík Kunc popsal případ sta-
ré bezzubé vlčice, ulovené u kravína
ve vesnici Runina na východním Slo-
vensku. Vlčice se zde živila na mrcho-
višti na nahnilémmase rozkládajících
se telat. Pitva potvrdila původní do-
mněnku, že vlčí smečka musela sta-
rou vlčici krmit natrávenou vyvrže-
nou potravou, jinak by totiž nemohla
přežít – nemohla samostatně lovit ani
Vlk je společenská
a inteligentní šelma.
Foto Martin Mecnarowski
Ž i vá p ř í r o d a
