Rys ostrovid: obdivovaný i pronásledovaný

AUTOR: JOSEFA VOLFOVÁ

FOTO: WIKIMEDIA COMMONS

Jak se daří jediné z velkých šelem, které jsme umožnili návrat do naší přírody? Na to lze lakonicky odpovědět: nevalně. Pravdou však je, že stálá přítomnost rysa na Šumavě a na česko-slovenském pomezí dokazuje, že se opět stal součástí naší přírody. Ne všem však jde pod nos. Nedávno se čtenáři mohli dozvědět vše o životě rysa, jeho vzezření, etologii a výskytu (Naše příroda 4/2013). Podívejme se nyní trochu blíže na příběh soužití člověka s touto naší největší kočkovitou šelmou. Čeká nás hodně rozporuplný a bohužel i neveselý pohled.

Pro ochranáře, ekology a milovníky divočiny je rys ostrovid živým klenotem naší přírody. Odhady hovoří o zhruba padesátce zvířat v jihozápadních Čechách, na východním konci republiky — v Beskydech a Javorníkách — se jich aktuálně pohybuje mezi deseti a patnácti. Další rysy se v posledních letech podařilo vyfotit pomocí automatických fotoaparátů, takzvaných fotopastí, na Broumovsku, v Českém Švýcarsku a v Krkonoších. Naprostá většina návštěvníků a obyvatel těchto oblastí však za svůj život nikdy rysa neuvidí, a možná právě proto zůstává tvorem tajemným a často mytizovaným.

Ačkoliv je u nás tato šelma od sedmdesátých let chráněná zákonem a jakýkoli zásah do jejího přirozeného vývoje je tudíž zakázaný, realita svědčí o něčem zcela jiném: podle dostupných odhadů byly za posledních dvacet let v České republice ilegálně zabity stovky rysů. K jejich pytlačení se anonymně přiznávají i někteří myslivci.

Odkud se v lidech takové predátorství bere?

Pytláci útočí

Život velkých šelem opřádají báchorky a pověsti. A lidé, kteří přírodu hlouběji nestudují, jim věří a tvoří si podle nich názor na obyvatele divočiny. Rozšířená je například představa rysa, který skáče ze stromu za krk chudáka nic netušícího turisty. Samozřejmě se ale jedná o blud, který nemá žádný reálný podklad. Šelmy se tak velmi často dostávají do hledáčku loveckých pušek z naprosto iracionálních důvodů. Tou nejprostší motivací je však mnohdy pouze snaha získat trofej v podobě rysí kožešiny.

O důkazy o krutém pytláctví bohužel není nouze ani v posledních letech. Letos v srpnu vytáhli hasiči v dolnorakouském okrese Melk z řeky Ysper pytel s ostatky dvou rysů — s největší pravděpodobností se jednalo o rysici s mládětem. Tato zvířata patřila k bavorsko-české populaci, nejspíš tedy i pravidelně navštěvovala Šumavu. Zatímco zpráva o činu pytláka budí pochopitelné rozhořčení, nad jednáním místních úřadů pak zůstává rozum stát: představitelé okresu Melk pozůstatky upytlačených zvířat nejenže nepředali policii, ale dokonce je nechali zlikvidovat jako odpad. Kvůli tomuto nepochopitelnému „opomenutí“ teď není možné vést řádné vyšetřování, které by vedlo k odhalení pachatele. Rakouské ochranářské organizace se proto rozhodly společně vypsat odměnu tři tisíce eur za informaci, která by vedla k odhalení pytláka. V reakci na medializaci případu se ozvali další rakouští občané, kteří odměnu navýšili o další dva tisíce eur. Pátrání zatím ukončeno nebylo…

Neméně smutný je případ z letošního května, kdy pytlák zastřelil v Národním parku Bavorský les březí samici, která se jen o pár dní později mohla stát matkou tří koťat. Pachatel zatím opět neznámý.

Pro neštěstí však nemusíme chodit za hranice: od přelomu tisíciletí řešila policie v Beskydech tři případy pytláctví rysa, přičemž pachatele se nikdy nepodařilo odhalit. I u nás totiž vyšetřování provázejí „nepochopitelná opomenutí“. Přinejmenším podivné byly například okolnosti případu z roku 2003. Pracovníci lesní správy našli v obci Krásná v CHKO Beskydy pozůstatky mrtvého rysa. Podle prvních ohledání zvíře uhynulo hladem a celkovým vyčerpáním — vážilo 12 kg (průměrná váha je zhruba dvojnásobná). Preparátorka však na pravé straně hrudníku objevila kruhový otvor po průniku střely. Nikde ale nenalezla otvor, kterým by střela vyšla druhou stranou těla ven. Proto se usoudilo, že zůstala ve vnitřnostech. Bohužel pracovníci Státního veterinárního ústavu jakékoli další vyšetřování zhatili, jelikož poslali pozůstatky zvířete bez dalšího ohledání do kafilerie, ačkoli je podle žádanky měli poslat k odbornému vyšetření do Ústavu biologie obratlovců AV ČR v Brně. Dokonale tak zahladili možné důkazy vedoucí k odhalení pachatele.

Jen o rok později někdo na Šumavě zastřelil rysici, která tři týdny před hanebným činem porodila tři rysata. Ta byla bez matky odsouzena k uhynutí. Rysice v důsledku postřelení vykrvácela a před smrtí se několik hodin trápila.

To jsou však pouze jen ty známé případy: desítky dalších ilegálně zabitých rysů zmizí každý rok z naší přírody beze stopy.

Šlapat pytlákům na paty

Osud šumavských a beskydských rysů není lhostejný nejen vědcům a ochráncům přírody. Pytláctví se příčí i mnoha „obyčejným lidem“. Svědčí o tom i vysoký zájem o takzvané Rysí a Vlčí hlídky — dobrovolnické projekty Hnutí DUHA, které mají pomoci velkým šelmám vrátit se do naší přírody. U zrodu hlídek v Beskydech stál ochranář Ludvík Kunc, který si uvědomil, že pokud chceme odradit pytláky od střílení, nesmí nikdy žít v jistotě, že jsou v lese sami a můžou nikým nepozorováni klidně zastřelit vzácnou šelmu. Od prvních ročníků hlídek uplynulo více než deset let, idea ale zůstává stejná.

I když se dobrovolně hlídkující během pochůzek s rysem pravděpodobně nesetkají, mají možnost zjistit, jak tato plachá kočkovitá šelma vlastně žije. Pokud totiž narazí na typickou rysí stopu a sněhové podmínky ji umožní sledovat, mohou pozorovat chování zvířete v zimní krajině alespoň podle otisků tlapek. Rys například vyniká, podobně jako další kočkovité šelmy, svou hravostí. Prolézá spadané stromy, skáče na pařezy, odkud má dobrý výhled do krajiny, a rád se pohybuje v členitém terénu se skalkami.

V Beskydech jsou Vlčí hlídky součástí komplexního projektu ochrany velkých šelem. Vedle mapování pobytových znaků rysa hledají důkazy o výskytu vlka a medvěda — i ti sem totiž občas zavítají ze Slovenska. Olomoucká pobočka Hnutí DUHA, která hlídky organizuje, se také účastní správních řízení projektů, které by mohly poškodit tamější přírodu. Aktuálně řeší například kauzu nelegální sjezdovky v Dolní Lomné v Beskydech či připomínkuje plánovanou výstavbu nové rychlostní silnice R49, která by měla protnout malebnou valašskou krajinu. Právě takovéto umělé překážky totiž výrazně komplikují návrat velkých šelem do naší přírody. Ztráta přirozených stanovišť a fragmentace krajiny totiž vedle pytláctví spoluurčují, jestli šelma nalezne v přírodě svůj životní prostor.

Nadějný Trans-Lynx

Na Šumavě a v Pošumaví se rysům věnuje projekt Trans-Lynx, který usiluje o řádné zmapování bavorsko-rakousko-české populace a zároveň jí má zajistit ochranu. Desítka českých a bavorských odborných organizací i státních institucí tady zjišťuje nejen to, kolik rysů na pomezí tří států vlastně žije, ale i jak se živí, rozmnožují a co potřebují k přežití. Klíčem k úspěchu je přitom hlavně navázat dobrou spolupráci vědců a neziskových organizací s lesnickými a mysliveckými sdruženími na obou stranách hranic. Ti se v tamější přírodě každodenně pohybují a mají o výskytu a ohrožení zvířat nejlepší přehled. Myslivci jsou zároveň často ti, kteří drží v ruce pušku a rozhodují se, zda konkrétní zvíře v místě bude, či nikoli. Rys pro ně totiž znamená konkurenta v lovu: ve svém jídelníčku se tato šelma specializuje na menší kopytníky — srnce, méně na laně či divoká prasata. Navíc někteří z nich věří, že rys svoji kořist strhává jen pro zábavu, srnčím masem plýtvá, a pokud člověk nebude jeho početnost regulovat, přemnoží se. Jsou to však jen ničím nepotvrzené mýty, proti kterým hovoří biologické zákonitosti a empirická data.

Josefa Volfová
Autorka pracuje na projektu Hnutí DUHA Olomouc zaměřeném na ochranu velkých šelem v Beskydech a koordinuje Rysí hlídky na Šumavě. Více informací viz www.selmy.cz.

Redakčně upraveno. Článek vyšel v Sedmé generaci 5/2013, viz http://www.sedmagenerace.cz/text/detail/rys-ostrovid-obdivovany-i-pronasledovany.