Naše příroda, ročník 2014, číslo 6

Text: Alena Říhová / Foto: David a Alena Říhovi

Ptačí davy u Vltavy

Možná si právě teď říkáte, kam vlastně ty kachny a lysky z "vašeho" rybníka zmizely? To hlad je donutil přeletět na vhodnější zimoviště. Obvykle se spolu s ostatními vodními ptáky na zimu sestěhují na větší řeky, kde nacházejí útočiště, tedy i potravu. V mrazech ale bývá i tady o potravu nouze a ptáci jsou pak vděčni za příkrm od lidí. Naštěstí je dnes přikrmování vodních ptáků oblíbenou a vcelku zavedenou aktivitou. Myslíme na ně všichni - děti, rodiče, prarodiče, turisté... Ale pozor, vyhládlí ptáci zkonzumují prakticky cokoliv. Proto je třeba vědět, co, kdy a jak ptákům nabízet, aby naše pomoc byla skutečnou pomocí.


Text: Jozef Májsky

Karpatský šmoula

Kdyby tvůrce pohádkových šmoulů nežil v Belgii, ale u nás, určitě by do světa těchto modrých skřítků zakomponoval i výjimečně modře zbarveného slimáka, modranku karpatskou (Bielzia coerulans).


Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi

PO ZVÍŘECÍCH STOPÁCH - I. část

Asi jen málokdo z čtenářů Naší přírody – zvláště z té mužské části – nezatoužil být v dětství stejně dobrým stopařem jako hrdinný náčelník Apačů Vinetou či jeho bílý bratr Old Shaterhand. Přiznejme si však, že naše první pokusy nedopadaly obvykle nijak valně – po půlhodinovém stopování vlka na nás vybafl sousedovic Alík a na konci stopy kapitálního jelena posměšně zabučela kráva místního záhumenkáře. Dětské zájmy se proto obrátily jiným směrem a vzhledem k tomu, že stopování zvířat není pro drtivou většinu dnešní lidské společnosti životně důležitou nutností, poznávání stop upadlo v zapomenutí. Ve stopách zvířat se však dá číst jako v otevřené knize a je politováníhodné, že většina lidí patří v tomto směru bohužel mezi jedince negramotné. Je to ale celkem pochopitelné, protože znalost stop již dávno není nutná k tomu, aby se člověk alespoň jednou denně nasytil a aktivity současného člověka se ubírají jiným směrem. Snaží se, aby vydělal co nejvíce peněz, aby si zajistil co nejlepší kariérní postup a po společenském žebříčku vyšplhal co nejvýše. Moderní boj o přežití se tak dostal do zcela jiných rovin a sledování stop není již dlouhou dobu ničím jiným, než zábavou skautů a několika málo zanícených milovníků přírody. Profesionálně se stopami zvířat zabývají jen myslivci, lesníci, fotografové přírody a pár zoologů, kteří ještě nezkoumají zvířata ve zkumavkách, ale v přírodě. Je to však škoda, protože alespoň základní znalosti v tomto oboru mohou podstatně obohatit naše zážitky z pobytu v přírodě a rozšířit poznání o zvířatech, která v ní žijí.


Text: Mladen Kaděra / Foto: Stanislav Krejčík

Nosorožík kapucínek

Je jen málo velkých evropských brouků, jejichž vzhled dovede hodně překvapit. Zvláště se to týká nosorožíka kapucínka s jeho až výhružně trčícím rohem na hlavě. Českých složených jmen zvířat s obměnami základního slova „roh“ je mnoho a „nosorožík“ je doslovným překladem jeho vědeckého druhového názvu „nasicornis“. A poněvadž na první pohled působí dojmem, jako by měl nos přetvořený v roh, nápaditý přenesený význam se ujal natrvalo. Dosud se ale neprokázalo, že by tento roh plnil v jeho životě nějakou praktickou funkci. Zřejmě má hlavně ozdobný účel, jak je tomu rovněž u výrazně větších a ještě mnohem rohatějších v tropech žijících listorohých brouků, z nichž se ty nejokázaleji „vyzbrojené“ řadí mezi nejatraktivnější brouky světa.


Text: Jaroslav Monte Kvasnica / Foto: Zdenka Prokešová

Vymodlený motýl: pestrokřídlec podražcový

„Kam mě to jenom zavedla motýlí pěšinka?“ Stanislav Vodička: Tam, kde usínají motýlové


Text a foto: Jiří Unar

Jmelí a ochmet – poloparazitické rostliny na našich dřevinách

V předvánočním čase se každoročně objevují v tisku, v rozhlasu i v televizi nejrůznější informace věnované jmelí. Cílem tohoto krátkého příspěvku je některé z nich poněkud zpřesnit a jiné doplnit nebo rozšířit.


Text a foto: Jan Vítek

Mísy a hrnce, ve kterých se nevaří

Při toulkách přírodou se tu a tam setkáme s rozličnými „kamennými hříčkami“. K těm méně nápadným, ale z mnoha hledisek pozoruhodným náleží drobné tvary na povrchu skal, bloků a balvanů, souhrnně označované jako skalní mikroformy. Nezřídka jsou velice působivé a dokreslují tak kolorit – přesněji řečeno geodiverzitu – našíkrajinya je potěšitelné, že řada z nich se stala součástí chráněných území nebo byla vyhlášena za přírodní památky.


Text a foto: Ivan Kňaze

Vnímavý havran

Měl jsem tu možnost pobývat v samém srdci kolonie havrana polního. Ještě před koncem zimy jsme postavili pár pozorovacích „domečků“ na vysokých topolech v remízku nedaleko obce Malaš, kde měli havrani svoje hnízdiště. Pozorovací kryty byly zamaskované větvemi tak dobře, že si jeden mladý pár havranů postavil nové hnízdo přímo na střeše jednoho z nich.


Text a foto: Martin Janoška

Z Opavských hor do Zlatohorské vrchoviny

O Opavských horách jste možná ještě neslyšeli. Nenajdete je ani u města Opavy, ani u řeky Opavy, neleží dokonce vůbec na našem území… Pod oficiálním názvem Góry Opawskie je objevíte u našich severních sousedů, konkrétně u slezského města Glucholazy při česko-polské hranici.


Text: Mirka Lednická

Ekologického oskara získal projekt Ukliďme Česko, který likviduje černé skládky

Celkovým vítězem letošního ročníku soutěže E.ON Energy Globe Award ČR se stala unikátní dobrovolnická akce s názvem Ukliďme Česko, která se zaměřuje na mapování a úklid černých skládek. Tato akce uspěla i v hlasování veřejnosti o nejsympatičtější projekt. Slavnostní vyhlášení soutěže se konalo začátkem října v Divadle na Vinohradech v Praze.


Text a foto: Jan Moravec

Procházka kolem meandrů Odry

Když se řekne „meandry Odry“, většina přírodymilovných lidiček si jistě vybaví hraniční úsek Odry pod Bohumínem. Tak zrovna tam vás tentokrát nezveme! Odra má totiž těch dosud divoce meandrujících úseků více. Ten „náš“ leží na samém začátku CHKO Poodří, mezi Jeseníkem nad Odrou a Suchdolem nad Odrou.


Text a foto: Michal Mikšík

Poznáváme naše hřibovité houby

V tomto díle nového seriálu o hřibovitých houbách si představíme jeden ze vzácnějších druhů hřibů, který náleží mezi tzv. pravé hřiby, tedy hřiby z rodu Boletus, které mají bílou neměnnou dužninu, která (zejména po usušení) typicky „hřibovitě“ voní. Jedná se o nepříliš známý hřib bronzový (Boletus aereus), který vyrůstá výhradně v teplých listnatých lesích a na hrázích rybníků pod duby a dalšími listnáči. Je to druh v Čechách vzácný, a přestože je jedlý a výborný, zasluhuje si naši ochranu a pozornost.