Naše příroda, ročník 2016, číslo 1

Text: Alena Říhová

Mokřad – dar přírody, kterým jsme pohrdli

Mokřad je podmáčené území, přes které suchou nohou neprojdete. Ani voda ani souš... Na první pohled nic moc, řekl si člověk minulého století. A protože se mu vodou nasáklý terén nedařilo zemědělsky obdělávat ani jinak využívat, jal se ho ve velkém přeměňovat na pole a lesy. Co zbylo, povětšinou znečistil. Poškozené mokřady však začaly strádat, zanikat a prakticky nám z krajiny vymizely. Nyní vynakládáme obrovské úsilí na jejich záchranu. Pomozte i vy. Mokřady nám stojí za to!


Text: Alena Říhová

Život u rybníka, to je ochmatika

Rybníky do české krajiny odnepaměti patří a udávají jí typický ráz. Vždyť jich máme přes dvě desítky tisíc. Jen z dědictví našich předků nám jich zůstalo nespočet. Dnes jsou rybníky nejtypičtějšími mokřady našich stojatých vod – všichni se v jejich okolí rádi procházíme a kapra si dopřáváme nejenom k Vánocům.


Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi

Ptáky poznáte podle peří, stromy podle kůry...

Řekněme si hned, že název není úplně přesný – ptáky sice podle peří určit můžeme, ale stromy (pokud zrovna nekvetou a nemají listí), budeme určovat spíše podle borky než podle kůry. Borka a kůra jsou dva pojmy, které se v obecné řeči často zaměňují, či spíše „borka“ bývá označována obvykle jako „kůra“. Abychom se v tom alespoň trochu vyznali, musíme se poněkud podrobněji podívat na stavbu rostlinného stonku.


Text: Mladen Kaděra / Foto: Jiří Klváček

Třemdava bílá

V průběhu předlouhého vývinu jednotlivých rostlinných i živočišných druhů si příroda často jakoby hrála – a vlastně si hraje dodnes. Tak se leckteré organismy navzájem nápadně podobají, i když vůbec nejsou příbuzné. A naopak jiné, třebaže se na první pohled jeví, jako by spolu neměly nic společného, jsou si přesto velmi blízké, jak botanici či zoologové zjistí podle několika hledisek a posléze rozhodnou o zařazení do příslušného systému. Právě zde může být příkladem rod Dictamnus, bylinné třemdavy, turisty často považované za lilie, a stromů nebo keřů dřevin rodu Citrus (citroník). Ač tak ve vzhledu rostlin těchto rodů jsou markantní rozdíly a některý „nebotanik“ by mohl i jízlivě poznamenat, že je spojuje leda nejvýš zeleň listů, přesto oba patří do stejné čeledi.


Text a foto: Marek Velechovský

„Nová česká“ moucha Clogmia albipunctata

Když jsem poprvé tohoto prazvláštního „motýlka“ uviděl, skoro jsem mu nevěnoval ani pozornost. Z dálky jsem si totiž myslel, že je to pouhá octomilka (Drosophila melanogaster), kterých se zvlášť v nepříznivých podmínkách během zimy vyskytuje v lidských obydlích celkem velké množství. Občas se mi totiž v chovu plžů a švábů přemnoží banánové mušky – znáte to – krmení, odpadky, zapomenutý banán, jablko či jiné ovoce nebo zelenina. Při bližším pozorování se mi ale toto zvířátko nezdálo. Proto jsem několik zástupců okamžitě vyfotografoval a zjistil, že octomilka to rozhodně není. Při pokusech určit toto podivné stvoření jsem ale ztroskotal.


Text a foto: Přemysl Pavlík

Krásně je na horách…

Tentokrát bych se rád zmínil o několika našich opeřencích žijících převážně ve vyšších polohách a s kterými se tak často nesetkáváme, pokud ovšem nežijeme právě na horách. Rád bych je našim čtenářům trochu přiblížil pro případ, že by měli to štěstí a na některého z nich narazili. I když se u nás až na jednoho z nich vyskytují už jen ve velmi malém počtu, může se stát, že se s podobným opeřencem na výletě nebo na dovolené někde opravdu setkáme. Objevit se mohou i v nížinách, a proto nebude na škodu něco si o nich povědět.


Text: Alena Říhová / Foto: David Říha

Copak je mu?

Dorazil k vám na krmítko ptačí strávník, který nevypadal dobře, a vy si doteď lámete hlavu, co mu tak jenom mohlo být? Teď už nemusíte, dnes si totiž o dvou nejčastějších nemocech, které naše drobné ptáky v zimě trápí, povíme a tak na svoji otázku snad najdete odpověď. Příště už si poradíte jak s malým pacientem, tak s infikovaným krmítkem. A to je velmi důležité pro zachování zdravé ptačí populace.


Text a foto: Martin Janoška

Severní království Šluknovska

Severně za hradbou Lužických hor a Českého Švýcarska se rozkládá nevelké území obklopené ze tří stran Německem, které geografové pojmenovali Šluknovský výběžek. Jeho severní polovinu vyplňuje mikroregion Severní království, což je příznačné pojmenování pro zdejší požehnaný kraj. Je to opravdové království zachovalé přírody a krajiny, kde se člověk může v klidu nadechnout čistého vzduchu a přehlédnout daleké obzory bez nevábných průmyslových zákoutí. Ve střední Evropě není mnoho podobných míst.


Text: Jan Moravec

Desátý rok programu NET4GAS Blíž přírodě

Již desátým rokem podporuje společnost NET4GAS projekty v oblasti ochrany přírody a životního prostředí. Již desátým rokem je generálním partnerem Českého svazu ochránců přírody (ČSOP). Od roku 2007 podpořila i desítky dalších organizací a projektů, včetně vydávání časopisu Naše příroda.


Text a foto: Jaromír Zumr

Fotografujeme ptáky v letu

Jedním z nejtěžších úkolů při fotografování života v přírodě je zachycení ptáků v letu. Ptáci jsou velice rychlí, a proto musí být fotograf ve střehu a rychle umět reagovat. I když je dnes fotografická technika velice vyspělá, přesto získání dokonalých snímků není tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát.


Text a foto: Michaela Konečná

Rychlé námluvy ještěrek

Když se řekne ještěrka, tak se patrně většině z nás automaticky jako první vybaví naše největší ještěrka zelená (Lacerta viridis). Právě tu jsem měla možnost několikrát krátce pozorovat u nás na Moravě (konkrétně u Hranické propasti a na Vátých píscích u Strážnice). Nahlédnout do jejího intimního chování se mi poštěstilo až na Slovenském Záhorí, kde vytváří tento plaz mnohem početnější populace něž u nás. I přesto setkání s tímto tvorem vyžaduje značnou dávku štěstí a neméně trpělivosti, protože slunící se ještěrka je velmi plachá a při sebemenším šustnutí (když si vytahujete fotoaparát) obvykle zmizí v podrostu.


Text a foto: Daniel Madzia

Paleontologové: za dinosaury bez štětečků

Být paleontologem může být těžší, než si kdokoli umí představit. Není to však dáno ani namáhavým terénním výzkumem a dokonce ani pracným studiem objevených fosilií. Jakkoli zábavně to zní, nejnáročnější bývá pro paleontology poslouchání o jejich práci z úst lidí, kteří tento vědní obor znají pouze z televizních obrazovek či stran ne příliš dobrých populárně naučných knih. Česká paleontologie má velmi dlouhou tradici a kdybychom nahlédli do její historie, velmi rychle bychom byli schopni zmínit hned několik českých paleontologů světového formátu. Je proto škoda, že veřejnost povětšinou o tomto Čechy tolik ovlivněném vědním oboru nemá příliš dobrou představu. Vědecká práce samozřejmě zdaleka nekončí pouze na hledání fosilií, a proto se na paleontology podíváme hned ve dvou samostatných článcích a z několika různých úhlů pohledu. V tomto článku si stručně ukážeme, jak paleontologové postupují během terénního výzkumu a co vše musí nutně znát, aby byla šance objevu vytoužené fosílie co nejvyšší. Druhý článek pak bude věnován tomu, co se s fosiliemi děje po jejich objevu ( jakým způsobem se uchovávají a kde a jak se studují) a jaké existují cesty ke zveřejnění výsledků studia (samozřejmě včetně všech nesnází s ním spojených).


Text: Jan Moravec / Foto: redakce

Pár postřehů z 1. konference Naší přírody

Začátkem prosince se v Olomouci uskutečnila 1. konference Naší přírody. Tématem byla péče o (nejen) bývalé vojenské prostory z hlediska ochrany přírody.


Text a foto: Michal Mikšík

Poznáváme naše hřibovité houby

V dnešním díle si představíme druh hřibu, který většinou unikne pozornosti houbaře, protože je poměrně drobný a navíc neroste nikterak hojně. Je nicméně dobře poznatelný podle svého dutého třeně. Řeč je o hřibu kaštanovém (Gyroporus castaneus), který vyrůstá roztroušeně zejména v listnatých lesích pod různými druhy listnáčů. Je to sice druh jedlý, ale nijak zvlášť chuťově výrazný, takže pokud už jej najdeme a sebereme, je vhodné jej přidat do směsi s jinými druhy hub.