Naše příroda, ročník 2015, číslo 5
Zimní tuláci
Když na trůn usedne paní zima, většinou kraluje dlouho a přírodu promění k nepoznání. Zprvu pošle pár přízemních mrazíků na uvítanou, pak začne ukrajovat dny a nakonec celý kraj zasype sněhem. Občas dokonce rybníky přiklopí ledovými pokličkami, rozvěsí křišťálové rampouchy a mrazivým prstíkem pomaluje okna, abychom si její talent užili. Ale volně žijící zvířata si tuhle pomíjivou krásu neužívají. Zima je pro ně především drsným a nemilosrdným obdobím, plným kontrastů. Mnozí ji ani nepřežijí. Vše, co dosud kolem sebe k snědku nacházeli, je teď ukryto hluboko pod sněhem a oni ho musejí překonávat. Jakmile však přituhne a cestu k jídlu zcela zatarasí ledová krusta, pak je řada na nás, na lidech, abychom jim podali pomocnou ruku. Dát totiž někomu v nouzi najíst, dělá z dobrého člověka ještě lepšího. Mějme však na paměti, že hladová zvěř vezme zavděk prakticky vším a většinou se o ni starají už myslivci. Proto je důležité se s nimi kvůli zimnímu přikrmování domlouvat. Jedině tak totiž dostane každý právě to, co potřebuje, a od všeho tak akorát.
Když se řekne ježek …
Ježci to měli s lidmi odjakživa těžké: již staří Římané obchodovali s jejich kožkami, neboť se v té době používaly jako soukenické štětky a hřebeny (tzv. vochlice). Také se věřilo, že maso, sádlo a dokonce popel z ježků jsou léčivé. Naštěstí lidé jsou dnes vzdělanější a ježci chráněni. Je to dobře. Ačkoli ježkům zřejmě vyhubení nehrozí, je patrné, že dochází k jejich úbytku. Na některých místech začínají být dokonce vzácní.
ZE ŽIVOTA KOMÁRŮ
„Vlhké lesy a louky v nížinách a okolí stojatých vod hemží se v létě komáry, kteří obzvláště z večera trýznívají všechny v těch místech se zdržující teplokrevné obratlovce. Komár má malou hlavu s tykadly u samice krátce štětinkatými, u samce dlouze peřitými, sosák bodavý, rovný. Hruď jeho je zakulacená, zadek úzký, rovný. Blanitá křidélka posázena jsou drobounkými šupinkami. Jen samice saje krev, samec se živí šťávami rostlinnými. Ne každé samici podaří se napíti se krve. Při bodnutí vpouští ostře působící sliny do rány, aby se krev nesrazila. Vajíčka snáší na povrch vody v podobě člunkovitého tělíska. Larva je červíčkovitá, se zřetelnou hlavou s kusadly, porostlá štětinkami a má na konci těla trubičku dýchací. Mrskavým pohybem šinou se z místa na místo a občas připlouvají k povrchu, aby se nadýchaly. Za 14 dní až tři neděle (dle teploty) promění se v kuklu, která se však též pohybuje a má dýchací trubičky na hřbetě. V několika dnech nato vylézá na předměty z vody vyčnívající, takže celý vývoj netrvá déle než 4 neděle. U nás žije komár pisklavý (Culex pipiens) a k. hájní (C. nemorosus); do příbytků rád vniká k. kroužkovaný (C. annulatus), jejž poznáme po bíle kroužkovaných nohách. V teplých krajích žijí hojně druhy, jež hromadně nazýváme moskity a jež (na př. rod Anopheles) roznášejí zimnici.“
Jasná mysl v temném hávu...
Ačkoliv kavka obecná osidluje prakticky celé české území, její počty u nás v nedávné minulosti dramaticky klesly. Dokonce figuruje na seznamu silně ohrožených druhů. Dnes už ji v přirozeném prostředí nenajdeme. Postupně se stáhla do větších měst, včetně Prahy, a z některých koutů země zcela vymizela. Původně plachý pták se proměnil v sebejistou měšťanku, která se suverénně proplétá davem a pro svačinu si nezdráhá přiskočit až k vám. Dokonce nepohrdne ani odpadky.
Octomilka – malá velká moucha
Drosophila neboli octomilka, jinak také známá pod názvy jako banánová, octová či ovocná muška. Kdo by ji nikdy neviděl či neznal?! Zvlášť když doma zapomenete kousek ovoce, zeleniny, otevřenou láhev s octem či nějakou sladkou limonádou. Stačí chvilka a zbytek potraviny začne kvasit a rozkládat se. Ideální prostředí pro tyto malé zástupce dvoukřídlého hmyzu.
Žluťuchy v jihomoravském luhu
Na některá česká jména rostlin nelze dnes pohlížet jinak než jako na matoucí, jestliže vytrvale zohledňují (překladem do češtiny) znění původních popisů. A tak třebaže má třemdava bílá (Dictamnus albus) květy většinou růžové, stále se (podle vědeckého jména druhu) uvádí jako bílá pro její bílý kořen, dříve užívaný v lidovém léčitelství. Podobně je tomu u žluťuch (Thalictrum spp.) se žlutými kořeny a oddenky, jimiž se kdysi, s využitím několika druhů, barvily na žluto některé tkaniny. Když jsem se zeptal jednoho známého, jak by podle něj měla vypadat žluťucha žlutá, pobaveně odpověděl: „Ta určitě bude mít žluté nejen květy, ale i listy...“ Proto raději hned uvedu na pravou míru, že dva druhy žluťuch, o nichž si v tomto článku přečtete, nemají květenství sytě žlutá, jak by se mohlo zdát samozřejmé, ale ve výsledné směsi zbarvení částí čerstvých kvítků nažloutle či nazelenale bílá.
Taktika lovu našich opeřenců
Někteří ptáci používají různé taktiky, aby oklamali svou kořist. Především jde o dravce, kteří si v některých případech počínají zvláštně, jen aby se dostali ke kořisti. Jestřáb často v tichosti přilétne na dvůr, kde se usadí v blízkosti drůbeže a v klidu vyčkává na vhodnou příležitost, aby potom mohl v nestřeženém okamžiku zaútočit. Holubi, nebo slepice si na jeho přítomnost zvyknou a nevidí v něm predátora. Jestřáb po chvíli toho využije a zaútočí.
Podzimní krásy Žitavských hor
Pozoruhodné pískovcové útvary, skalní města s vyhlídkami i nepřehlédnutelné památky po třetihorní vulkanické činnosti vás budou provázet při toulkách Žitavskými horami. Tato geomorfologicky pestrá a krajinářsky velmi malebná oblast se rozkládá na severní, německé straně Lužických hor a s naším územím je spojena hustou sítí značených turistických stezek i místních komunikací.
Libušínské proměny
Právě odtud a ne z Vyšehradu podle nejstarší známé verze „Starých pověstí českých“ věštila Libuše slávu Prahy a vyslala poselstvo pro Přemysla Oráče. Kam že se dnes jdeme podívat? Na hradiště Libušín.
Rajská zahrada rostlin a živočichů – poetická kamenná loď plující po travnatých vlnách lužní louky
Jakmile při návštěvě Domu přírody Litovelského Pomoraví překročíte Most poutníků, který je nenápadným vstupem do celého areálu, zahlédnete na konci aleje tajuplnou stavbu, která vás začne svou výjimečností k sobě vábit a přitahovat. Pokud se objeví ve vaší blízkosti (či je ve vás samotných) zvídavé dítě, přijdou s ním i otázky a hned za nimi příběhy. Co je to za stavbu? Je to pevnost, středověké hradby nebo plující koráb? Odkud a kam asi pluje? Kdo je na palubě a jaká dobrodružství se tam dají prožít? Fantazie začne pracovat naplno a v okamžiku, kdy stanete před samotným vstupem připomínajícím obří kormidlo, zvědavost vyšle poslední zásadní otázku. Jak to asi vypadá uvnitř?
Křivoklátskými hvozdy za jelení říjí
Uplynula půlka září a mě to opět nesmírně láká do mých milovaných křivoklátských lesů. V tento čas totiž probíhá říje jednoho z našich nejatraktivnějších lesních obyvatel, často také nazývaného jako „král lesa“ – jelena lesního (Cervus elaphus). Doma rychle balím několik nezbytností a v pozdním odpoledni již vysedám v centru Křivoklátska – ve Skryjích.
Špaček romantik
V budce na naší jabloni se zabydlel špaček se smyslem pro krásu. Do dutiny si nosil výhradně jabloňové květy a zelené lístky. Nebylo to však pouhé "stlaní do boudy", ale rituál s pevnými pravidly: špaček přinesl květ, na okamžik s ním zmizel v dutině, a když vylétl, usedl na větev a zhruba minutu zpíval. Pak opět utrhl vhodný květ či lístek a celé divadlo se opakovalo. Takhle to vydržel dělat celou hodinu. Jen dvakrát udělal změnu a zpíval s květinou v zobáku ještě než vlétl do budky, aniž by květ upustil. Už jsem v přírodě pozorovala leccos, ale vždycky mě překvapí něco nového.
Poznáváme naše hřibovité houby
V tomto díle si představíme vzácnější druh hřib přívěskatý (Butyriboletus appendiculatus), který lze při troše nepozornosti snadno zaměnit zejména za hřib dubový, s kterým roste často i na stejných lokalitách. Od něho se však liší žlutě zbarvenou dužninou a nevýraznou síťkou na třeni. Hřib přívěskatý si své jméno vysloužil díky protáhlému kořenujícímu přívěsku, který je často patrný na konci třeně. Jedná se o jedlý druh, který je ale zajímavější především jako indikátor výskytu dalších vzácných druhů hřibů.
Silur - návrat teplých moří
Ocitáme se v době před 440 až 417 miliony lety. Doznívá kaledonské vrásnění a i když je část Gondwany na jihu stále zaledněna, pomalu se posouvá na sever do teplých oblastí a naše území spolu s ní. Některé menší kontinenty vzájemně kolidují, což je spojeno s místními horotvornými procesy a sopečnou činností. Díky oteplování se opět rozšiřují mělká moře, tedy ideální prostředí pro rozvoj tehdejšího života.