Naše příroda, ročník 2018, číslo 5

Text: Alena Říhová / Foto: David Říha

S barevnými korálky cestují do dálky

S podzimem jsme už dávno zamávali létu a vegetační sezóna končí. Všude kolem již dozrály poslední plody, z nichž nejlákavější jsou ty bobulovité. Zatímco v létě jimi byly obsypány snad všechny lesní keříčky, teď pod jejich tíhou ztěžkly keře a koruny stromů. Často totiž bývají naservírované v bohatých plodenstvích. Bobuloviny mohou být malé i velké, sladké, kyselé i trpké, ale jedno mají vždy společné – hýří atraktivními barvami a vůněmi, takže jsou k nakousnutí a sotvakdo jim odolá. No a přesně o to kráčí. Živočichové, kteří se jimi živí, totiž pomáhají rozšiřovat semena ukrytá uvnitř.


Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi

Kdo nám chodí na houby

„Houby jsou produktem ďábla vymyšleným jen proto, aby narušil harmonii ostatní přírody a přiváděl do rozpaků a zoufalství botaniky.“


Text a foto: Tomáš Grim

Opeření vystěhovalci: hrdlička zahradní

Invazní přivandrovalci špaček, drozd a pěvuška – copak všechny naše úspěšně introdukované a následně invazní druhy ptáků jsou drobní pěvci? První tři díly seriálu (Naše příroda 11/1: 14–21, 11/2: 28–35, 11/3: 58–68) můžou k takovému dojmu skutečně dát podnět. Stejně tak by mohly vést k představě, že všechno invazní šílenství schytal Nový Zéland, už tak zubožený likvidací původních biotopů víc než jakákoli jiná podobně velká oblast světa. V tomto dílu tedy dejme Novému Zélandu vydechnout a podívejme se jinam, na opačný konec světa (tedy z pohledu protinožců). A na druh, který nebyl do země kiwiů introdukován. Druh, jenž se zároveň proslavil jako nejrychleji se šířící ptačí invazní druh v dějinách a je hrdinou snad nejvíce fascinujícího příběhu invazních ptáků vůbec. Je jím zdánlivě mírumilovný symbol lásky a něhy, ve skutečnosti agresivní a drsná hrdlička zahradní.


Text: Alena Říhová / Foto: Ľubor Čačko

Fígle zelených predátorek

Chtíč masožravých rostlin člověka fascinuje odpradávna, což nikomu neunikne v obzvlášť vydařené stařičké detektivní komedii „Adéla ještě nevečeřela“. S Adélou kukuče lilie a duší predátora se nikdo nenudí a všichni živáčkové se před ní musejí mít na pozoru. Stejně tak je tomu i u skutečných masožravých rostlin. A tak se na naše zelené predátorky pojďme podívat zblízka.


Text a foto: Martin Janoška

Neznámé sopky Krušných hor

Sopky v souvislosti s naší domovinou evokují obvykle představu Českého středohoří, západních Čech, možná i Nízkého Jeseníku. S Krušnými horami si však ani lidé znalí přírody sopky obvykle nespojují. Přitom je jich tady docela dost a všechny jsou mimořádně zajímavé. Pocházejí ze stejné rodiny neogenních vulkánů, které přispívají k velké atraktivitě a přírodnímu bohatství severočeské a západočeské přírody a krajiny.


Text a foto: Jakub Hloušek

Slovenský unikát v ohrožení

Když jsem před lety cestoval po jihu Švýcarska, tak mě silně fascinovaly nekonečné háje, v nichž bezkonkurenčně převládal divoký kaštanovník jedlý. Tehdy na mne působily velice exoticky. Hlavně proto, že zrovna nadešel čas podzimu. A podrost kolem stromů byl plný čerstvé úrody kaštanů, tradičního atributu našeho adventu i Vánoc.


Text a neoznačené foto: Jan Moravec

Stezka kolem zámeckého rybníka

Dnes se vydáme do nejsevernějšího cípu republiky, na Šluknovsko. Do krajiny zalesněných žulových pahorků, pastvin a jedinečných domků kombinujících hrázděnou a roubenou architekturu. Do končin, ze kterých je to do Saska co by kamenem dohodil, zatímco do vnitrozemí přes hory. Do míst i díky tomu působících poněkud „zapomenutě“, avšak majících ohromné kouzlo.


Text: Josefa Volfová, Miroslav Kutal

Vlci se vrátili

V posledních letech sledujeme postupný návrat vlka do české krajiny. V roce 2014 se u nás po 250 letech usadila první smečka a od té doby každoročně přibývají další. Část české veřejnosti má radost – vrací se k nám obdivovaný a mýtický tvor. Pro další, především pastevce a chovatele hospodářských zvířat, může návrat tohoto predátora znamenat noční můru. Každopádně jsme podrobeni zkoušce, zda zvládneme soužití s touto šelmou lépe než naši předci před stovkami let, kteří pocit ohrožení a potenciální konfl ikt vyřešili tím, že vlka v naší přírodě zcela vyhubili. Dnes nám pomáhají zkušenosti z řady evropských států, vyspělé technologie i vyšší úroveň vzdělání a informovanosti. Díky celé řadě výzkumů máme k dispozici data, která objasňují roli vlka v ekosystému, vyvrací mýty a předsudky o jeho nebezpečnosti a přináší informace o jeho každodenním životě a životních nárocích. Máme tedy o poznání jinou výchozí situaci než naši předci a záleží jen na nás, nakolik budeme schopni nové poznatky využít při hledání způsobu soužití s tímto staronovým obyvatelem naší přírody.


Text: Monika Tošenovská, Monika Vraštilová / Foto: Monika Tošenovská

Malí cestovatelé

Z oblohy se k zemi snáší tisíce parašutistů. Ale vůbec nehýří veselými barvami – jeden parašutista je jako druhý. Ne, není letecký den. To se jen známá pampelišková semínka s ochmýřeným padáčkem vydávají na svou životní pouť. Kam cestují? A proč? A jaké to cestování vlastně je?


Text a foto: Ľubor Čačko

Jak jsem fotografoval sýkořici vousatou

Sýkořice vousatá (Panurus biarmicus) patří mezi naše vzácné druhy ptáků. Je velká asi jako vrabec, nápadná je dlouhým stupňovitým ocasem. Obě pohlaví se v zabarvení výrazně liší. Dospělý samec má po stranách hlavy výrazné černé „vousy“, záda a část křídel má pastelově hnědé, spodek těla světlý a přední část boků narůžovělou. Samice je celkově jednobarevně hnědá s bledým břichem. Životním prostředím sýkořice jsou rozlehlé a těžko přístupné porosty rákosu nebo orobince s hustým podrostem vodních rostlin a polehnutým orobincem s trvalou hladinou mělké vody. Z tohoto důvodu patří mezi velmi nenápadné a těžko pozorovatelné druhy.


Text: Pavel Pipek / Foto: Joe Murphy

Podzim lesního krále

České lesy již dávno nejsou výsostným panstvím jelena evropského, kdysi neohroženého krále lesů. Do jeho rajonu se totiž nemalou zásluhou lidí vetřel zákeřný příbuzný z východu, jelen sika. A co hůře, vlichotil se do přízně jeho dam. Vzniklí potomci rozhodně netrpí žádným komplexem a dále se kříží s oběma rodičovskými druhy. Původně čistě modrá krev jeleního šlechtice stejně jako jeho panování je tak v ohrožení, protože do jeho genofondu postupně pronikají sičí geny. A spolu s geny se patrně bude měnit i jeho charakteristické troubení.