Naše příroda, ročník 2014, číslo 3

Text: Jaroslav Monte Kvasnica / Foto: Zdenka Prokešová

Divukrásní uprchlíci

Náhodní pozorovatelé jsou půvabem kachniček mandarinských bez výjimek uchváceni a ohromeni, ale takřka žádný z nich je nedokáže určit. „Myslel jsem, že někomu uplavaly gumové hračky,“ přiznal se nám jeden pán s fotoaparátem na krku, který okouzleně sledoval plovoucí kačírky.


Text: Vojtěch Brlík, Jaroslav Koleček / Foto: Petr Šaj

Chřástal polní – a jeho tajemný hlas našich luk

Chřástal polní je skrytě žijící pták velikosti štíhlé koroptve živící se hmyzem i semeny rostlin. U nás se zdržuje zejména na loukách od začátku května do začátku srpna. V poměrně krátkém období tak musí stihnout nejen vyvést mláďata, ale zároveň přepelichat do nového opeření a připravit se na cestu do zimovišť v subsaharské Africe. Jistě není bez zajímavosti, že chřástal polní patří mezi krátkokřídlé spolu s jeřáby nebo dropy. Stejně jako ostatní chřástalové je i chřástal polní vázaný spíše na vlhčí stanoviště. Jako jediný však nehnízdí v rákosinách či jiných litorálních porostech (vegetace na okrajích vodních ploch).


Text a foto: Jozef Májsky

Nemají respekt před paragrafy Hmyzí „škůdci“ chráněných rostlin

Náš lidský pohled na některé druhy rostlin, které považujeme za vzácné a ohrožené, je velice subjektivní. Proto se nelze divit tomu, že mnohé druhy živočichů jej s námi nesdílejí a tyto rostliny, často chráněné, mají na svém jídelním lístku.


Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi

Co by v domácí lékárně být nemělo

„Není na světě bylina, aby na něco nebyla“ praví staré lidové přísloví a nám nezbývá, než mu dát více méně za pravdu. Ovšem nesmíme ho chápat tak úplně doslova a zařadit do své domácí lékárny vše, co v přírodě nalezneme. Koneckonců již sluha Saturnin před doslovnou interpretací přísloví varoval a na mnoha příkladech škodlivost takovéhoto výkladu dostatečně doložil. Mnohé rostliny, přestože – nebo snad právě proto – že obsahují vysoce účinné látky, do rukou laiků nepatří.


Text: Mladen Kaděra / Foto: Milan Hrabovský

Páchník hnědý

Snad o žádném jiném brouku se v posledních letech nepíše v různých periodikách tolik jako o páchníku hnědém, symbolu ochrany vzácného hmyzu stromových dutin a prioritním druhu v rámci soustavy Natura 2000. Málokterý jiný velký brouk ustupuje ze střední Evropy rychleji, ačkoli dříve býval v jejích zemích široce rozšířen a poměrně hojný. A proč dostal jméno páchník? Brouci se totiž vyznačují charakteristickým pachem, prý po starých hadrech, juchtě atp. Podle mne ale příjemně voní jako přezrálé broskve nebo květy netýkavky žláznaté (Impatiens glandulifera). A poněvadž pod substantivum „pach“ zahrnujeme většinou čichový vjem nelibý, určitě by mu víc slušelo jiné jméno. Zajímavé je, že vůně nevyprchá z brouka hned poté, co uhyne, ale přetrvává ještě po řadu týdnů.


Text a foto: Jakub Hloušek

Step s andělem

Jihomoravské stepi. Každoročně zjara čelí náporu milovníků přírody. Hlavní příval většinou pohltí Pálava a Pouzdřanská step, skuteční fajnšmekři zase brázdí Dunajovické kopce nebo Čejkovické Špidláky. Avšak prosluněná Morava tají desítky dalších podobných lokalit, byť mnohdy miniaturních rozměrů. Jednou z nich je přírodní památka U Michálka poblíž Bohutic.


Text a foto: Petr Zajíček

Novinky i zajímavosti v našich zpřístupněných jeskyních

Svět podzemí lákal odjakživa dobrodruhy a zvědavce. A je tomu tak i doposud. Speleologové po celém světě zkoumají jeskyně a propasti a objevují nové prostory. Pro ty, kteří jeskyňářství tolik neholdují, slouží veřejnosti již zpřístupněné jeskyně. V České republice je jich čtrnáct a postupně byly představeny v prvních číslech časopisu Naše příroda. O tyto přírodní skvosty pečuje státní příspěvková organizace Správa jeskyní České republiky. Kromě běžného provozu pro návštěvníky a s ním spojených dalších povinností zde provádí další dokumentační a výzkumné činnosti, mnohdy ve spolupráci s dalšími odbornými institucemi. Zároveň má snahu každým rokem přinášet návštěvníkům v podzemních prostorách a jejich blízkém okolí něco nového.


Text: Bořivoj Šarapatka a Renata Pavelková chmelová

Rybníkářství jako součást kulturního dědictví České republiky

Rybníky představují dědictví předků významně utvářející krajinný ráz. Některé rybniční soustavy spolu s okolní krajinou a její architekturou splňují i přísná kritéria pro zařazení na Seznam světového kulturního dědictví. Příkladem může být Lednicko-valtický areál nebo rozsáhlé rybniční soustavy v rovinaté krajině Třeboňska. I bez zařazení na jakýkoli seznam je neoddiskutovatelné, že krajina s rybníky přispívá v duchu Evropské úmluvy o krajině k upevnění místních kultur, je základní součástí přírodního a kulturního dědictví a přispívá i k upevnění identity. Na rybníky v krajině se můžeme podívat z různých hledisek. Z ekologického pohledu lze ocenit jejich roli v územních systémech ekologické stability, z hydrologického pak tvoří významné retenční prostory, jejich značný význam můžeme popsat z klimatologického pohledu atd. V krajině jsou fenoménem odrážejícím vrcholně středověkou a raně novověkou činnost člověka. Představují i určité symboly moci, neboť jejich výstavba byla spojená především se šlechtickými rody nebo s církevními řády. Důležitá je jejich fenomenologická stránka, neboť vyvolávají v člověku množství emocí a mají významný podíl na vytváření genia loci konkrétní krajiny.


Text: alena Klvaňová

Čáp bílý a čáp černý Pták roku 2014 – 2. část

Ačkoli čápy díky jejich známosti a všeobecné oblíbenosti považujeme za „naše“ ptáky, přebývají v České republice pouze půl roku. Zbývající polovinu tráví totiž na tahu a na zimovišti. Právě během jejich dobrodružné cesty je také čeká mnoho nebezpečí, i když ani ve střední Evropě to nemají úplně jednoduché. Velké množství příčin ohrožení těchto obdivuhodných cestovatelů má na svědomí člověk, a tak je jen na nás, zda bude i nadále naše sídla oživovat čapí klapot.


Text: Alena Říhová / Foto: Alena a David Říhovi

Skokan skřehotavý aneb Odskočme si za skokanem

„Kvé-é-é-é-éérrre-kvé-é-é-é-éérrr“. Určitě jste to už někdy zaslechli. Že je to vodníkovo „bre ke ke ké“? Ale ne. Právě posloucháme skokana skřehotavého. Jeho hlasité koncertování se na jaře a v létě od vody rozléhá na kilometry daleko až do noci. To samečkové hájí svá teritoria a volají k sobě samičky. Ačkoliv máme dojem, že ho slýcháme odevšad a často, a dokonce jeho hlas považujeme za typicky žabí, skokan skřehotavý se u nás bohužel vyskytuje už jen ostrůvkovitě a jeho stavy se nadále snižují. Je chráněný zákonem jako druh kriticky ohrožený a naši pozornost si rozhodně zaslouží. Dospělec má zavalité tělo, které si rád a často vyhřívá přímo na hladině nebo na břehu těsně u vody. Díky hnědozelenému zbarvení dokonale splývá s okolím a než si ho tedy stačíte všimnout, on zaručeně zmerčí vás a obratně před vámi uskočí do vody. Vy zřejmě zahlédnete jen jeho dlouhatánské nohy, které mizí pod hladinou jako poslední. „Skřehoták“ na vás za chvíli z vody ještě zvědavě zaostří vypoulenýma očima, aby si vás, z již bezpečné vzdálenosti, konečně v klidu prohlédl. My se teď za ním pojďme k vodě podívat. Skokan skřehotavý je u vody totiž doma a tam se dějí věci...


Text a foto: Jaroslav Vogeltanz

Mezi bažanty

Bažant obecný se do střední Evropy dostal asi v 11. století, ale známý je již ze století pátého, kdy ho staří Řekové přivezli z oblasti Kolchidy, dnešní Gruzie.


Text a foto: Martin Janoška

Řeka, u které nestojí jediný dům

Moc se tomu nechce věřit, ale je to pravda. Na území Česka skutečně máme jedinečnou horskou řeku, na jejímž břehu nestojí žádná stavba. V celé délce ji obklopuje pouze panenská příroda, která místy připomíná kanadskou krajinu. Tato řeka je 30 km dlouhá, teče v ní nažloutlá voda živená bažinami a při svém ústí má průměrný průtok 4,4 m3/s. Pokud jste její název ještě neuhodli, pak vám prozradíme, že je to Křemelná, která po soutoku se svou známější sestrou Vydrou vytváří Otavu.


Foto: Pavel Bače

Fotografové přírody - Pavel Bače

Narodil se a vyrůstal v Prachaticích. Po maturitě pokračoval krátce na Vysoké škole báňské v Ostravě, poté pracoval jako důlní technik v Litvínově. Nakonec se ale vrátil na rodnou Šumavu, kde v devadesátých letech založil pokrývačskou firmu a dodnes v tomto oboru pracuje – již bezmála dvacet let.


Text: Jan Moravec

Polabská divočina

Naučné stezky vznikají často z myšlenky správců lokalit, kteří se chtějí „pochlubit“, co je u nich zajímavého, a nebo obcí, snažících se přilákat turisty. Naučná stezka Pňovským luhem má trochu neobvyklejší původ…


Text a foto: Michal Mikšík

Zaměnitelné houby

S příchodem léta se mohou houbaři těšit na první hřibovité houby. Nejdříve začínají růst v listnatých dubových nebo dubohabrových světlých lesích, v teplejších oblastech. Mezi první hřiby patří zejména hřib dubový (Boletus reticulatus), se kterým ale, byť vzácněji, vyrůstá na podobných lokalitách na první pohled podobný hřib plavý (Hemileccinum impolitum). Zatímco první druh, patřící mezi pravé hřiby, patří mezi vynikající jedlé houby, hřib plavý je druhem, který často velmi nepříjemně páchne po karbolu (dezinfekci) a citlivějším osobám může způsobit žaludeční obtíže. Přesto je houbaři neumí moc rozlišovat a nezřídka tento nejedlý a poměrně vzácný druh hřibu končí v košících houbařů. Pojďme si oba druhy představit blíže, abychom je od sebe dokázali odlišit.