Naše příroda, ročník 2010, číslo 1

Text: Petr Dvořák, Petra Mazalová / Foto: Petr Hašler

Úžasný svět sinic a řas

Na rozdíl od řas se o sinicích v poslední době mluví poměrně často. Jsou zmiňovány především ve spojitosti s čistotou přírodních koupališť. Sinice a řasy jsou dvě rozdílné skupiny organismů, přesto mají mnoho společného. Je to hlavně způsob zisku energie, který probíhá fotosyntézou, jejímž vedlejším produktem je pro nás tak důležitý kyslík. Jak ale vypadají, jak se od sebe liší, jak žijí, kde všude se vyskytují, čím jsou přínosné nebo naopak nebezpečné pro člověka a další organismy?


Text: Antonín Košnář / Foto: Rostislav Stach, Hedvika Bečvářová

Divoká prasata – známe je?

Ač skrytě žijící, neunikla divoká prasata v posledních několika letech zájmu médií. Hlavním důvodem, proč se tomu tak stalo, jsou jejich silně zvýšené stavy. Díky přemnožení pak rostou i škody na zemědělských plodinách, které prasata s oblibou vyhledávají. Stále častějším jevem se také stává vesele pobíhající skupinka divočáků mezi panelovými domy sídlišť. U mnohých obyvatel předměstí navazujících přímo na polní či lesní kultury tento fakt zřejmě vyvolá nepříjemný pocit mrazení v zádech.


Text a foto: Jaroslav Pešat

Setkání s rysy

„Stopy jdou střídavě za sebou a vedle sebe, zdají se čerstvé, proto mi oči ujíždějí hodně dopředu, zda něco nespatřím. Instinktivně mi zrak spočinul na starém smrku ovětveném silnými haluzemi takřka až k zemi. Najednou vidím, jak se ze stromu vrhají dolů na černý pařez dvě sněhem zaprášená těla. Není to pařez, ale statný divočák a dvě padající těla patří rysům.“


Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi

Houby, které právě nevoní

Podzimní ráno, prosycené vůní vlhkého mechu a hub, patří neodmyslitelně k těm nejpříjemnějším zážitkům většiny naší populace. Kdo by také nechodil rád na houby! I když již dávno neplatí rčení „co Čech, to muzikant“, prohlášení „co Čech, to houbař“ není jistě daleko od pravdy. Houby hledáme většinou zrakem a mnozí z nás si do lesa berou brýle, i když jinak tvrdí, že vidí jako rys. Proto možná leckoho překvapí, že hlouby se dají hledat i čichem.


Text: Eva Ondráčková / Foto: Josef Hlásek, Pavel Rödl, Vladimír Motyčka

Tchoř tmavý

Na našem území žijí dva druhy tchořů, tchoř tmavý a méně známý a také méně rozšířený tchoř stepní. Dnes se zaměříme na prvního z nich, a to právě proto, že je více rozšířený a svým vzhledem typický. Zkrátka když se řekne „tchoř“, představíme si právě tchoře tmavého a na mysli nám k tomu vytane spojení „páchne jako tchoř“. Proto si určitě zaslouží, abychom se dozvěděli něco více o jeho životě.


Text a foto: Tomáš Padevět

Do přírody s Vojtou Dykem

Herec a zpěvák Vojtěch Dyk je poslední rok v jednom kole. Své radosti, spojené s přírodou, si ale nenechá vzít.


Text a foto: Martin Janoška

Jarní Zoborské vrchy

Krajina jihozápadního Slovenska je prostorem, kam se obvykle moc nejezdí a pokud ano, pak především do termálních koupališť nebo v létě k vodě. Jen málokdo tuší, že tu lze také provozovat pěší turistiku a obdivovat unikátní přírodu, která se zde probouzí o pár týdnů dříve než u nás. Přímo nad Nitrou – třetím největším slovenským městem – vystupují z nížiny monumentální kopce, jejichž jarní příroda vás bezpochyby nadchne.


Text a foto: Petr Zajíček

Jeskyně Na Turoldu

V oblasti Pavlovských vrchů na jihu Moravy se nachází jediná veřejnosti zpřístupněná jeskyně vytvořená v jurských vápencích. Ty vytvářejí osamocené ostrůvky, které jsou relikty geologických jednotek západních Karpat. Původní Turoldova jeskyně známá po staletí byla kolem roku 1916 zničena těžbou vápence. Současné prostory jeskyně Na Turoldu jsou jejím pokračováním.


Text: Pavla Mládková / Foto: Tomáš Míček, Milada Míčková Stehlíková

Fotografujeme luční květy (rozhovor)

Tomáš Míček se narodil ve Slezské Ostravě, v Brně vystudoval geografii a biologii, dva roky učil na střední škole v Českém Těšíně a potom emigroval přes Jugoslávii do Rakouska. Zde se profesionálně živí fotografováním. Procestoval téměř celý svět a v zahraničí mu vyšlo 27 fotografických knih s přírodní tématikou a nespočet nástěnných kalendářů.


Text: Petr Tousek

Doupní ptáci a jejich umělé domovy

Původní středoevropská krajina měla podobu hlubokých listnatých lesů, které člověk obhospodařoval jen do míry své technické vyspělosti. Staré stromy s přirozenými dutinami, ve kterých hledali útočiště nejen ptáci, ale i velké množství druhů hmyzu a savců, nebyly v té době žádnou vzácností. Obrat nastal s postupnou mechanizací těžby dřeva a nahrazováním listnatých a smíšených lesů jehličnatou monokulturou a nakonec i kvůli rozsáhlé redukci lesních porostů ve prospěch zemědělské půdy. Výsledkem je poměrně mladý lesní porost zejména smrků, prostý jakýchkoli přirozených dutin.


Text a foto: Kateřina Ondrová

Medvědí česnek

Z jarního lesa si můžete domů přinést vynikající zelenou pochutinu. Česnek medvědí je velice nenápadná rostlina, o jejíž chuti nemá většina lidí ponětí. Dřímají v něm mohutné léčivé síly a vypráví se, že i medvědi ho hledají po dlouhém zimním spánku, aby si jím pročistili žaludek, střeva a krev.


Text: Hana Laudátová, Stanislav Houzar

Vltavíny – svědkové dávné kosmické katastrofy

Vltavíny, zelená přírodní skla, patří bezpochyby k tomu nejpozoruhodnějšímu přírodnímu bohatství, které bylo naše území obdařeno. Nenajdete je nikde jinde na světě a jejich půvab obdivují laici i odborníci. Nejkrásnější z nich patří mezi drahé kameny a využívají se ve šperkařství. Málokterá žena však tuší, že ji zdobí jeden z mimořádných svědků obrovské kosmické katastrofy, která postihla území střední Evropy před téměř 15miliony lety.


Text: Kateřina Heczková/ Foto: Ondřej Prosický, archiv Hnutí Duha, Robin Rigg

Otazníky kolem ekoduktu

Zelený most neboli ekodukt je nadchod, který slouží živočichům jako přechod v místech, kde byla krajina rozčleněna silnicí, železnicí nebo jinou, lidmi vytvořenou překážkou. Aby nevznikaly izolované ekosystémy, jakési ostrůvky s odříznutými živočichy, kteří tak mají sníženou možnost reprodukce nebo zisku potravy, můžeme jim pomocí ekoduktů resp. umělých biokoridorů zachovat přirozené migrační trasy.