Naše příroda, ročník 2008, číslo 1
Hmyz tvoří největší skupinu v celé živočišné říši. Nikde jinde nenajdeme tak širokou škálu barev a různých tvarů jako právě zde. Začneme-li se blíže zabývat jednotlivými druhy, s údivem zjistíme, jak obdivuhodně jsou přizpůsobeni svému životnímu prostředí. Maskování bývá často tak dokonalé, že odhalení ukrytého jedince můžeme připsat jen náhodě. Tento zvláštní jev, kdy živočichové svým tvarem nebo barvou napodobují předměty ze svého okolí nebo jiného živočicha, nazýváme mimikry.
Mimikry
Text: Ľubor Čačko / Foto: Ľubor Čačko, Pavel Krásenský
Mnozí živočichové využívají svoje zbarvení a tvar jako ochranu před nepřáteli, jiní zase na přilákání nebo nenápadné se přiblížení ke kořisti. Zajímavou skupinu však tvoří zejména ti živočichové, kteří svým zbarvením imitují jedovaté druhy, případně používají různé způsoby zastrašování. Uveďme si nyní několik takových příkladů z naší živočišné říše.
Maskování pomocí nenápadného zbarvení těla nebo křídel, které dokonale splývá s prostředím, je nejrozšířenější způsob ochrany před nepřítelem. Takové mimikry známe zejména u nočních motýlů. Odpočívá-li můra se svými šedohnědými křídly na kůře stromu, jen stěží ji spatříme. Pokud nám ale před očima vzlétne kus lišejníku, pravděpodobně jsme vyrušili píďalku. Sedí-li tento jemně zelenavě skvrnitý motýl mezi lišejníky, jen velmi těžko určíme, kde mu končí křídlo a začíná lišejník.
Tesařík díky svému žlutočernému zbarvení připomíná vosu. / Foto: Ľubor Čačko
Mimikry občas nalezneme i u vývojových stádií motýlů. V kůře stromu se snadno ztratí například skvrnitá kukla běláska zelného. Housenka hranostajníka vrbového však používá ještě důmyslnější způsob ukrytí. Před zakuklením si vytvoří zámotek, který obalí drobnými kousky kůry tak pečlivě, že s kůrou stromu dokonale splyne.
Napodobování různých předmětů ze svého okolí je další zajímavý způsob ochrany před nebezpečím. K našim nejdokonalejším imitátorům patří motýl bourovec ovocný, jehož podobnost se suchým listem je přímo dokonalá. Motýl připomíná list nejen tvarem a barvou těla, ale velmi věrně napodobuje i jeho žilnatinu a dokonce prostřednictvím zajímavého štětinového výrůstku i stopku listu.
Mnoho živočišných druhů se specializuje také na napodobování větviček. Mistry v této technice jsou housenky píďalek. Zadním párem nohou se přichytí větvičky a přední část těla zvednou nahoru. Takto zvednuté zůstávají bez pohybu převážnou část dne. Jejich podoba se suchou větvičkou je tak dokonalá, že si je hmyzožraví ptáci jen zřídkakdy najdou. Nejen housenky, ale také kukly některých druhů motýlů, umí dobře imitovat různé předměty. Například kukly modrásků připomínají ptačí trus, kukla batolce duhového zase list.
Určitě jste si nejednou všimli, že jedovatí živočichové bývají často velmi pestře zbarveni, jakoby upozorňovali jiné druhy, že nejsou vhodní jako potrava. Mnozí z nich se živí jedovatými rostlinami, proto se jim hmyzožraví ptáci vyhýbají. Vedle těchto jedovatých druhů však nacházíme i celou řadu živočichů, kteří používají výstražné zbarvení, ale jedovatí nejsou. Klasickým příkladem je motýl nesytka sršňová, která se vzhledově velmi podobá sršni, dokonce vydává i bzučivý zvuk, přitom je úplně neškodná. Příkladů bychom v naší přírodě našli dostatek. Mnohé druhy hmyzu napodobují vosy, jiné druhy zase včely, čmeláky apod.
Píďalka zimující snadno splyne s lišejníkem. / Foto: Pavel Krásenský
Jedna z nejúčinnějších metod, jak zahnat nepřítele, je zastrašování. Mnoho motýlů vyleká útočníka pomocí velkých strašlivých „očí“ nebo křiklavého zbarvení spodních křídel. Vrchní křídla mají ovšem tito motýli většinou nenápadně barevná, aby byli v prostředí maskováni. Při napadení prudce křídla rozevřou a vyděsí nepřítele, což jim umožní únik. Tuto ochranu mají zejména stužkonosky, přástevníci, martináči a někteří lišajové.
Rovněž vývojová stadia motýlů se nejednou dokáží ochránit před nebezpečím. Housenka hranostajníka vrbového používá dokonce tři druhy zbraní. Při napadení vztyčí přední část těla a vyděsí protivníka červeným zbarvením prvního hlavového článku. Zároveň ze dvou výrůstků na konci těla vysouvá červené bičíky, které vylučují páchnoucí sekret a hrozivě jimi třese. Když ani to nepomůže, vystříkne z milimetrového otvoru tekutinu, kterou umí přesně zacílit a může protivníka i přechodně oslepit. Podobně se chovají i housenky otakárka fenyklového a pestro křídlece podražcového, které při ohrožení vysouvají za prvním hlavovým článkem páchnoucí osmotérium (vidlice, pomocí které housenka vylučuje specifický zápach pozn. red.).
Naše povídání o mimikry ani zdaleka nevyčerpalo množství jiných způsobů ochrany, které používá spousta dalších druhů hmyzu. Dnešní moderní věda však ještě dostatečně neobjasnila vznik mimikry ani mechanismů, které k nim mohly vést. Proto si na úplné vysvětlení tohoto zajímavého jevu budeme muset ještě počkat.