Naše příroda, ročník 2008, číslo 2
Patříte mezi ty, kterým při výrazu „zemědělská krajina“ naskočí před očima obrázek krávy Milky na pastvině vzhledu anglického trávníku? Pak vás asi překvapí, že s hromadami kamení a zarostlými lemy podél cest se ve zdravé krajině setkáte mnohem častěji. Nemyslete si ovšem, že jde o nedbalost a nepořádek – právě naopak, ony „zanedbané ostrůvky“ jsou klíčem k zachování přírodní rozmanitosti v zemědělsky využívané krajině.
Text: Kateřina Čapounová
Zemědělská půda tvoří dnes asi 40% povrchu souše. Čím více nás lidí přibývá, tím více na ní intenzivně hospodaříme. Sázíme výnosnější odrůdy, chováme produktivnější plemena, používáme účinnější pesticidy a výživnější krmiva a rozoráváme pole na široširé lány, po kterých se snadněji jezdí traktorem.
Následky, které má toto chování pro krajinu, jsou známé. Kvalita intenzivně využívané a chemicky ošetřované půdy klesá, velké lány neposkytují vhodné úkryty pro hmyz, obojživelníky ani ptactvo a drobnou zvěř. Díky častému sekání luk nemají šanci vysemenit původní druhy rostlin, užitečnému hmyzu zase nedostatek potravy brání v rozmnožování, z polí mizí ptáci. Se zvyšující se intenzitou zemědělství klesá různorodost krajiny.
Může krajinu zachránit ekologické zemědělství? Aktivním přístupem ano. Přestože v představách mnohých stále znamená ekologické zemědělství návrat k zemědělství bez sekaček, traktorů a elektrického proudu, jedná se ve skutečnosti o moderní systém hospodaření. Ten se od toho konvenčního (běžného) liší zejména tím, že v krajině hospodaří šetrněji. Nepoužívají se syntetické pesticidy, ale podporují přirozené antagonisty škůdců, volí se rozmanité osevní postupy namísto monokultur, pěstují se odolnější odrůdy, velká péče se věnuje udržování samoregulační schopnosti půdy apod.
Přírodní rozmanitost na farmách, kde se hospodaří ekologicky, je proto v některých případech vyšší než v podnicích s konvenční produkcí. Okraje polí a pásy podél cest jsou rozkvetlé a bzučí, ptákům se zde lépe hnízdí, půda je zdravější a žije v ní více organismů. I na ekologických farmách mohou však ekozemědělci pro přírodu udělat víc. Pouze nestříkat pesticidy ke zvýšení přírodní rozmanitosti totiž nestačí. Klíčem k návratu zdravé krajiny je aktivní obnova její ztracené různorodosti a péče o přírodní biotopy na zemědělské půdě.
Na západ od nás, kde jsou ekologičtí zemědělci často nazýváni „zahradníci krajiny“, je péče o životní prostředí běžnou součástí hospodaření. V Česku ovšem zemědělce stále vnímáme pouze jako „výrobce potravin“. Jejich snaha více „spolupracovat s přírodou“ mnohdy naráží na odpor a nepochopení ze strany veřejnosti:
„Běžně se nám stává, že do pastviny nacouvá zahrádkář s přívěsem a rozebere nám kamennou zídku, aby si mohl doma udělat skalku. To, že se jedná o cenný biotop pro rostliny a drobné živočichy, který brání erozi a který se vytvářel mnoho let, nezajímá ani úřady. Pokud podáte stížnost, vyčíslí vám cenu za metrák kamení“, komentuje situaci Ivan Karbusický z ekofarmy Hucul, která hospodaří na hranici Národního parku Krkonoše. Právě remízky a kamenné snosy, stejně jako dřeviny podél cest nebo zarostlé meandry potoků však hrají v krajině důležitou roli. Často jsou v polích nebo pastvinách jedinými úkryty pro drobné živočichy. V některých oblastech jsou kamenné zídky dokonce chráněnými prvky venkovské kulturní krajiny. Přesto jich stále ubývá.
„Když vynechám seč, aby se mi na loukách mohly vysemenit orchideje, a krávy se na podzim brodí v suché trávě, dívají se na mne sousedi jako na nepořádného sedláka,“ říká Ing. Ivan Pur, který hospodaří na farmě u Přemyslovského sedla v Hrubém Jeseníku. Na pozemcích pobíhají chřástalové a počet orchidejí na loukách už převýšil množství těch v sousední rezervaci. Představa Čechů o tom, jak má zemědělská krajina vypadat, se bohužel mnohem více blíží uklizenému zahrádkářskému trávníku, než skutečně zdravé krajině.
„Nejhorší strach je z úředníků a kontrol. Objedu-li sekačkou kolem srnčete, co se na louce právě narodilo, a k ostrůvku stojící trávy, který po něm po několika dnech zůstane, se už se sekačkou nevrátím, hrozí mi pokuty,“ potvrzuje Josef Sklenář, majitel Biofarmy Sasov na Vysočině, skutečnost, že nejčastějším dotazem účastníků projektu je otázka, jak se v zájmu ochrany přírody vyhnout sankcím kontrolních úřadů. Ty v Česku, na rozdíl od jiných evropských zemí, nadstandardní péči zemědělců o přírodu nemají zatím v tabulkách.
Projekt s názvem „Ekozemědělci přírodě“, jehož koordinátorem v České republice je BIOINSTITUT, nabízí pomocnou ruku zemědělcům, kteří chtějí pro přírodu dělat víc, než je dnes běžné. Pod heslem „S bio kvete rozmanitost“ zájemci v Česku, Rakousku a Švýcarsku poznávají, jak přírodě na svých pozemcích aktivně napomáhat. V rámci projektu se učí, jak aktivně zvyšovat přírodní rozmanitost, předávají si vzájemně zkušenosti či zjišťují, jaké možnosti čerpání financí v dotačních programech zohledňujících péči o krajinu existují. Kdo má zájem na vlastní kůži zjistit rozdíl mezi běžnou farmou a hospodářstvím, ve kterém „místa pro přírodu“ našla svoje místo, může navštívit některou z modelových ukázkových farem.
Zdroj: Naše příroda 02/2008