Naše příroda, ročník 2011, číslo 6

Je teplý únorový den. Sedím v krytu na okraji lehce ojíněné pláně se zbytky sněhu. Úzkým průzorem nad teleobjektivem pozoruji dění na krmišti vzdáleném asi dvacet metrů. Jako potravu pro dravce a krkavcovité ptáky je tam položeno několik mrtvých kaprů. Zatím se nic moc neděje. Kolega, který se mnou šel ke krytu a předstíral odchod, zmizel z dohledu teprve před chvílí, vyplašení ptáci se zatím ještě nezačali vracet.



Krkavci

Text a foto: Jan Ševčík

Zatím se nic moc neděje. Kolega, který se mnou šel ke krytu a předstíral odchod, zmizel z dohledu teprve před chvílí, vyplašení ptáci se zatím ještě nezačali vracet. První zájemce o potravu, káně lesní, se objevuje až po půl hodině. Neslyšně přilétá a usedá asi deset metrů od ryb. Po pár minutách si dodá odvahu, přelétne na nejbližšího kapra a začne trhat rozmrzlou tkáň. To je signál pro opatrné vrány, které celou situaci z dálky pozorují. Nejprve přilétne jedna, usedne asi padesát metrů daleko, chvíli pozoruje oko objektivu. Konečně si dodá odvahu a přiskáče blíž. Za chvíli přiletují další, během pár minut je jich okolo krytu několik desítek. Společnost ještě postupně doplňují dvě volavky popelavé a nakonec i orel mořský. Ten je ale patrně nakrmený z předešlého dne. Krmiště chvíli z dálky pozoruje a po chvíli, aniž by se přiblížil, odlétá k nedalekému rybníku.


Krkavec je náš největší pěvec, v rozpětí křídel měří až 130 cm.





« Návrat zpět »