Naše příroda, ročník 2012, číslo 5

Zaslechneme-li někde u vody zaznít z rákosového porostu nebo z pobřežních křovisek vysoký, táhlý ptačí hlásek: „cíííí – cíííí“, ocitli jsme se právě v revíru moudivláčka lužního. Spíše ho uslyšíme, než uvidíme, ale pokud se nám to poštěstí, poznáme ho podle černých tvářiček a červenohnědých zad. Potravou moudivláčků je hmyz v různém stadiu vývoje, který vyhledávají v korunách stromů, pobřežních křovinách nebo v rákosí. V zimě se musí spokojit i s různými drobnými semeny.



Tragédie v kolonii moudivláčků

Text a foto: Přemysl Pavlík

Tento drobný pěvec je snad nejpracovitějším a nejšikovnějším stavitelem v ptačím světě u nás. Jeho hnízdo je úhledná, bezpečná, teplá a vzhledem k velikosti ptáka mohutná stavbička, mistrně a pevně zavěšená na samém konci převislých, pružných větví vrb nebo bříz, někdy třeba deset metrů vysoko, jindy přímo nad vodou. Hnízdo je upletené z chmýří vrb, topolů a rozpadávajících se orobincových „doutníků“. Má uzavřený, kapkovitý tvar a úzký vchod bývá někdy kvůli větší bezpečnosti protažen v krátkou trubku.


Za silného větru se hnízdo kymácí a krmení mláďat není snadné.





« Návrat zpět »