Naše příroda, ročník 2013, číslo 6
„Dubowé kůlky větssí maji y tu wlastnost/že každého Roku wyznamenáwaji aneb předwkazuji/budeli Rok ten vrodný neb nevrodný/pokojný aneb morní. Wezmi měsýce Ledna aneb Unora nowau, celistwau a od Cžerwů nezwrtanau Kůlku Dubowau/rozkroj aneb rozrazji na dwé/a najdeš v ní jedno z tohoto trého/totižto Mauchu, Cžerwa aneb Pawauka. Maucha znamená Wálku/Cžerw nevrodu/Pawauk morní nakažení.“ Vezmeme-li odstavec z pojednání Pietra Andrea Mattioliho o hálkách žlabatky dubové (Cynips quercusfolii) v českém překladu jeho stěžejního díla Herbář aneb Bylinář z roku 1562 doslova, pak neměl člověk druhé poloviny 16. století moc na výběr a jeho postavení připomínalo rozhodování českého voliče před volbami. Skutečností však zůstává, že kromě tohoto poněkud chmurného věštění z duběnek uvádí Mattioli ve svém spise i řadu námětů na jejich využití v lékařské praxi, které mají celkem racionální jádro.
Co prozradí hálky, aneb víte co je cecidologie?
Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi
Ostatně nebyl první, kdo si hálek na rostlinách povšiml a snažil se je využít pro léčbu lidí nebo domácích zvířat. Šťávu získanou z rostlinných hálek využíval k léčení lidských neduhů již „otec medicíny“ Hippokrates (asi 460–377 př. n. l.). Teprve mnohem později bylo zjištěno, že mnoho hálek obsahuje vysoké procento tříslovin, které mají fungicidní a baktericidní účinky a navíc zastavují krvácení. Kromě lékařství se hálky využívaly i v koželužství při činění kůží, k barvení látek nebo k výrobě inkoustů. Duběnkový inkoust byl dokonce po více než 1000 let nejrozšířenějším psacím médiem západní kultury a s jeho pomocí vznikla většina literárních děl a zásadních dokumentů našich předků, což dnes dělá těžkou hlavu mnoha restaurátorům po celé Evropě i Americe. Kromě svých nesporně dobrých vlastností, mezi které patří především hluboké pronikání do pergamenu nebo papíru, díky čemuž se listiny těžko padělaly, má duběnkový inkoust i jednu vlastnost nepěknou. Po delším čase totiž způsobuje korozi podkladu, což může vést i k úplné zkáze nenahraditelných listinných památek.
![](/incimgs2/npr-201306-0007_05_4.jpg)
Vlnovník lipový (Eriophyes tiliae) vytváří na vrchní straně lipových listů protáhlé hálky podobné zubům, zbarvené nejčastěji červeně nebo žlutohnědě, dlouhé až 15 mm. Vyskytují se obvykle ve větším množství a někdy jich může být na jednom listu i několik desítek, list však přitom zůstává i nadále zelený. Vlastní roztoč přebývající uvnitř hálky má červovitý tvar těla, má zachovány pouze dva páry končetin a je dlouhý 0,1–0,2 mm. Během roku se na listech vystřídá několik generací roztočů.