Naše příroda, ročník 2014, číslo 2

Svědkem dávných a většinou velice složitých geologických procesů jsou „klikaté“ vrásy, tvořící pozoruhodnou přírodní ozdobu na povrchu některých skal i umělých odkryvů hornin. Většina z nich je výsledkem dlouhodobých tektonických pochodů – zejména působení tlaků v zemské kůře, vznik mnoha dalších byl zase spjat s pronikáním žhavé zemské taveniny (magmatu) a horkých roztoků do okolních hornin. A v učebnicích geologie bychom jistě našli ještě řadu dalších procesů, které vedly ke zvrásnění kamenné tváře „matičky země“.

Zvrásněná tvář země

Text a foto: Jan Vítek

Rozměry vrás jsou až překvapivě rozmanité. Ty nejmenší, sotva milimetrové, snadno uniknou naší pozornosti, běžná velikost je pak v rozmezí několika centimetrů až metrů, ovšem mnohé obří vrásy se mohou uplatnit i na povrchové tvářnosti krajiny. Některá návrší a horské hřbety totiž dokonale kopírují průběh horního ohybu vrásy (odborně zvaného antiklinála či klenba nebo sedlo) a naopak vhloubenou část vrásy (synklinálu neboli koryto) zase využívají některá údolí. Vznik většiny pohoří však byl mnohem složitější, a tak hornatin, tvořených „pouze“ jednoduchými vrásami, není na světě mnoho – s „přimhouřením oka“ k nim patří např. Jura v předpolí Alp. Většina světových pohoří je však tvořena složitějšími vrásovými a zlomovými komplexy, zvanými příkrovy.

K nejkrásnějším vrásám v Evropě patří Šareni pasovi na Durmitoru