Naše příroda, ročník 2014, číslo 6

Asi jen málokdo z čtenářů Naší přírody – zvláště z té mužské části – nezatoužil být v dětství stejně dobrým stopařem jako hrdinný náčelník Apačů Vinetou či jeho bílý bratr Old Shaterhand. Přiznejme si však, že naše první pokusy nedopadaly obvykle nijak valně – po půlhodinovém stopování vlka na nás vybafl sousedovic Alík a na konci stopy kapitálního jelena posměšně zabučela kráva místního záhumenkáře. Dětské zájmy se proto obrátily jiným směrem a vzhledem k tomu, že stopování zvířat není pro drtivou většinu dnešní lidské společnosti životně důležitou nutností, poznávání stop upadlo v zapomenutí. Ve stopách zvířat se však dá číst jako v otevřené knize a je politováníhodné, že většina lidí patří v tomto směru bohužel mezi jedince negramotné. Je to ale celkem pochopitelné, protože znalost stop již dávno není nutná k tomu, aby se člověk alespoň jednou denně nasytil a aktivity současného člověka se ubírají jiným směrem. Snaží se, aby vydělal co nejvíce peněz, aby si zajistil co nejlepší kariérní postup a po společenském žebříčku vyšplhal co nejvýše. Moderní boj o přežití se tak dostal do zcela jiných rovin a sledování stop není již dlouhou dobu ničím jiným, než zábavou skautů a několika málo zanícených milovníků přírody. Profesionálně se stopami zvířat zabývají jen myslivci, lesníci, fotografové přírody a pár zoologů, kteří ještě nezkoumají zvířata ve zkumavkách, ale v přírodě. Je to však škoda, protože alespoň základní znalosti v tomto oboru mohou podstatně obohatit naše zážitky z pobytu v přírodě a rozšířit poznání o zvířatech, která v ní žijí.

PO ZVÍŘECÍCH STOPÁCH - I. část

Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi

Stejně dobře jako čerstvě napadlý sníh – myslivci ho označují jako obnovu – poslouží stopaři i rozbahněný okraj pole, písčitá cesta nebo břeh rybníka či řeky. Zvláště dobře se v takovém podkladu otiskují kopýtka naší spárkaté zvěře. Asi nejčastěji se setkáme (vedle již jmenovaného divočáka) se stopami srnců obecných (Capreolus capreolus). Otisky spárků jsou oválné, štíhlé, obvykle vpředu mírně rozevřené. Paspárky se otiskují jen v mimořádně měkkém terénu nebo při úprku ze svahu, protože – jak je vidět na obrázku živého srnce – jsou umístěny na noze poměrně vysoko. Délka šlépěje se obvykle pohybuje mezi 3,5-4,5 cm. Pokud najdeme otisk spárků dlouhý 5 cm, můžeme předpokládat, že ho zanechal silný samec. Jinak se pohlaví srnců podle stop určuje dost obtížně, i když někteří myslivci to dovedou. I u nich je však otázkou, zda nejde spíše o dokonalou znalost stop jednotlivých kusů zvěře, které mají ve své honitbě.

Srnec obecný