Naše příroda, ročník 2015, číslo 2

V dnešním pokračování našeho stopařského minima se zaměříme na stavitelské umění živočichů a jejich „oblečení“. S trochou nadsázky by se dalo říci, že i zvířeci šatník podléhá módě. Jen si zkuste porovnat svatební šat kačera kachny divoké s jeho šatem prostým, a ani se vám nebude chtít věřit, že jde o toho samého ptáka (zajímavé ovšem je, že v přírodě jsou daleko parádivější samci – inu i tady je vidět, jak daleko se již člověk od přírody vzdálil). Také třeba zimní odění srnce se svou šedohnědou barvou výrazně liší od rezavě hnědé srsti letní. A to ještě nezmiňujeme šat juvenilní či immaturní, který převlékají ptáci během svého dospívání. Zkrátka, v přírodě to během roku vypadá skoro stejně jako v převlékací kabince obchodního domu s textilem, jen s tím rozdílem, že většina lidí části svých svršků v kabince nezanecha, zatímco zvířata je odkládají – většinou po malých částech – kde se dá. Tím nám dávají příležitost procvičit si své stopařské umění i na jiných objektech, než jsou šlépěje či zbytky potravy. A někdy je to pořádný oříšek.

Po zvířecích stopách – 3. část

Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi / ilustrace: Hana Motyčková

Jedno jediné pírko je stopa tak nepatrná, že ji často odvane i slabý závan větru. Nalézt v přírodě peří, které ptáci ztratili při přepeřování, vyžaduje kus štěstí a hlavně dobré oči. Jsou ovšem výjimky – zavítáte-li na přelomu května a června na rybník obývaný husami (divokými, ne těmi domácími na farmě), naleznete peří tolik, že byste je mohli sedrat a vycpat si s ním polštář. Husy (a také kachny) ztrácejí peří z letek a ocasů naráz, takže po určitou dobu nemohou létat. Také na hnízdištích racků či kormoránů je peří dost, ale ty je lépe v době hnízdění nerušit. Nalezením pera ovšem starosti nekončí. Zbývá určit, komu původně patřilo, a to nebývá nijak jednoduché. Pokud není pero nějak nápadně utvářené, jako např. „kačírek“ samců kachny divoké, ozdobná pera z hlav volavek (ta jsou tak nápadná a krásná, že kvůli nim, respektive kvůli ženské parádivosti, byly některé druhy volavek na přelomu 19. a 20. století málem vyhubeny), ocasní pera bažantů či lyrovitá pera tetřívků, nebo nějak nápadně zbarvené jako pírka z ručních krovek sojky či lososově a černě zbarvené peří z chocholky dudka, zaváhá leckdy i zkušený ornitolog.

Ptačí hnízda patří mezi nápadné zvířecí „stopy“, které svého majitele často prozradí již na první pohled. Důkladně vybudované hnízdo kosa černého (Turdus merula) překvapí zejména různorodostí stavebního matriálu. Dá se v něm nalézt skoro vše, na co si vzpomenete – větvičky, suchá tráva, mikrotenové sáčky, borové jehlice, slabé drátky, papíry všeho druhu, mechy, lišejníky, peří, srst. Jednou jsme v něm nalezli dokonce celý kinofilm, který zřejmě někdo ve vzteku vytrhl z fotoaparátu (jestlipak si také některý z kosů zabuduje do svého příbytku paměťovou kartu?). A to vše je důkladně promazáno
a zpevněno hlínou. Není proto divu, že taková stavba vydrží často přes celou zimu až do příštího jara, i když kosové svá hnízda opakovaně nepoužívají. Kosové hnízdí dvakrát až třikrát ročně, poprvé obvykle již v březnu. Na vejcích sedí samice sama, samec se účastní až krmení mláďat – proto má v době inkubace mláďat dost času na to, aby se po dešti důkladně vyslunil.