Naše příroda, ročník 2015, číslo 2
V dnešním pokračování našeho stopařského minima se zaměříme na stavitelské umění živočichů a jejich „oblečení“. S trochou nadsázky by se dalo říci, že i zvířeci šatník podléhá módě. Jen si zkuste porovnat svatební šat kačera kachny divoké s jeho šatem prostým, a ani se vám nebude chtít věřit, že jde o toho samého ptáka (zajímavé ovšem je, že v přírodě jsou daleko parádivější samci – inu i tady je vidět, jak daleko se již člověk od přírody vzdálil). Také třeba zimní odění srnce se svou šedohnědou barvou výrazně liší od rezavě hnědé srsti letní. A to ještě nezmiňujeme šat juvenilní či immaturní, který převlékají ptáci během svého dospívání. Zkrátka, v přírodě to během roku vypadá skoro stejně jako v převlékací kabince obchodního domu s textilem, jen s tím rozdílem, že většina lidí části svých svršků v kabince nezanecha, zatímco zvířata je odkládají – většinou po malých částech – kde se dá. Tím nám dávají příležitost procvičit si své stopařské umění i na jiných objektech, než jsou šlépěje či zbytky potravy. A někdy je to pořádný oříšek.
Po zvířecích stopách – 3. část
Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi / ilustrace: Hana Motyčková
Jedno jediné pírko je stopa tak nepatrná, že ji často odvane i slabý závan větru. Nalézt v přírodě peří, které ptáci ztratili při přepeřování, vyžaduje kus štěstí a hlavně dobré oči. Jsou ovšem výjimky – zavítáte-li na přelomu května a června na rybník obývaný husami (divokými, ne těmi domácími na farmě), naleznete peří tolik, že byste je mohli sedrat a vycpat si s ním polštář. Husy (a také kachny) ztrácejí peří z letek a ocasů naráz, takže po určitou dobu nemohou létat. Také na hnízdištích racků či kormoránů je peří dost, ale ty je lépe v době hnízdění nerušit. Nalezením pera ovšem starosti nekončí. Zbývá určit, komu původně patřilo, a to nebývá nijak jednoduché. Pokud není pero nějak nápadně utvářené, jako např. „kačírek“ samců kachny divoké, ozdobná pera z hlav volavek (ta jsou tak nápadná a krásná, že kvůli nim, respektive kvůli ženské parádivosti, byly některé druhy volavek na přelomu 19. a 20. století málem vyhubeny), ocasní pera bažantů či lyrovitá pera tetřívků, nebo nějak nápadně zbarvené jako pírka z ručních krovek sojky či lososově a černě zbarvené peří z chocholky dudka, zaváhá leckdy i zkušený ornitolog.
![](/incimgs2/npr-201502-0001_05_6.jpg)
Ptačí hnízda patří mezi nápadné zvířecí „stopy“, které svého majitele často prozradí již na první pohled. Důkladně vybudované hnízdo kosa černého (Turdus merula) překvapí zejména různorodostí stavebního matriálu. Dá se v něm nalézt skoro vše, na co si vzpomenete – větvičky, suchá tráva, mikrotenové sáčky, borové jehlice, slabé drátky, papíry všeho druhu, mechy, lišejníky, peří, srst. Jednou jsme v něm nalezli dokonce celý kinofilm, který zřejmě někdo ve vzteku vytrhl z fotoaparátu (jestlipak si také některý z kosů zabuduje do svého příbytku paměťovou kartu?). A to vše je důkladně promazáno
a zpevněno hlínou. Není proto divu, že taková stavba vydrží často přes celou zimu až do příštího jara, i když kosové svá hnízda opakovaně nepoužívají. Kosové hnízdí dvakrát až třikrát ročně, poprvé obvykle již v březnu. Na vejcích sedí samice sama, samec se účastní až krmení mláďat – proto má v době inkubace mláďat dost času na to, aby se po dešti důkladně vyslunil.