Naše příroda, ročník 2015, číslo 2

Byl tehdy právě konec března, když jsem se před lety vracel již za tmy z menšího výletu do krásných a hlubokých lesů v podhůří Šumavy. Zvolna jsem sjížděl úzkou, dosud zasněženou lesní silničkou. Ve světlech reflektorů se vynořovaly a opět mizely ve tmě za mnou silné kmeny starých jedlí a buků, občas přeběhl kužel světla i po osamělém skalisku nebo skupině mohutných balvanů.



Není sýček jako sýček

Text a foto: Přemysl Pavlík

Náhle jsem ve stráni nad cestou postřehl nějaký pohyb a v příštím okamžiku vběhla na cestu do světelného kužele přímo přede mnou statná bachyně! Jen taktak jsem stačil zabrzdit sotva čtyři metry před ní. Nebojácně se zastavila, pootočila hlavu a šikmo ze strany si mne pátravě prohlížela. Její malá, potměšilá očka blýskala odraženým světlem. Vtom se do tichého mumlání motoru ozvalo její hlasité zachrochtání – a vzápětí jako máchnutím kouzelného proutku se kolem bachyně zahemžil chumel malých divokých prasátek! Jejich pruhovaná tělíčka se chvíli míhala sem a tam, a nakonec celá malá skupina naráz strnula, jakoby očarována prudkým světlem. Pak stará znovu důrazně zamručela, přeběhla cestu a pustila se strmou strání dolů do údolí. Mladí se jako na povel hrnuli v patách za ní, všichni s tenkými ocásky jako anténa vztyčenými kolmo nad tělem. V příštím okamžiku je pohltila tma.


Důvěřivý a zvědavě udivený pohled sýce rousného si získá srdce každého, kdo se s ním setká.





« Návrat zpět »