Naše příroda, ročník 2015, číslo 4

Jihočeský Tábor se v souvislosti s výročím upálení Mistra Jana Husa letos ocitnul pod silným drobnohledem médií. Mistr Jan Hus tam krátce pobýval na blízkém Kozím hrádku a samotné město se pak stalo uctívaným symbolem husitské revoluce. Ani my nezůstáváme stranou proudu.

Husitským Táborem ke Granátové skále

Text a foto: Jakub Hloušek

Memento u nádraží

Kouzlo Tábora totiž dalece přesahuje hranici vymezenou čistě starobylými pamětihodnostmi. Dobře je patrné již u tamního nádraží. Sotva jsem vystoupil z autobusu, obklopila mne atmosféra, která silně zaváněla Hitchcockem: nízké zamračené nebe křižovaly černé siluety ptačích těl a všude kolem rezonovalo pochmurné krákání. Takové, že až přehlušovalo rušný provoz ulice. Nejintenzivněji se ozývalo z blízkého parku. Pohlédl jsem do korun stromů, kde jsem spatřil desítky neupravených rozčepýřených hnízd havrana polního. Tohoto nápadného pěvce máme povětšinou zafixovaného se zimním obdobím. Tady ale sídlí celoročně. Obyvatelé Tábora z přítomnosti havranů příliš radost nemají. Na mne naopak zapůsobili hodně alegoricky, poněvadž za své hnízdiště si překvapivě právě zvolili Husův park. Jakoby chtěli podtrhnout, že smrt Mistra Jana Husa opravdu nebyla vůbec čistá.

Granátová skála zdobí pravý břeh Lužnice. V minulosti se ale podobný výchoz
nacházel rovněž na protilehlé straně řeky.