Naše příroda, ročník 2016, číslo 2

V mokřadu mohou trvale přežívat a růst jen určité druhy rostlin, které jsou dobře přizpůsobené ke specifickým podmínkám dlouhodobého zaplavení půdy. Především se musejí úspěšně vyrovnávat s nedostatkem či úplným vyčerpáním kyslíku v ní a s jeho důsledky, tedy čelit toxickým látkám, vznikajícím bezkyslíkatými procesy. V žádném mokřadu nechybí produktivní traviny, dominující litorálním společenstvím a poskytující domov nespočtu živočišných druhů, proto si zaslouží naši pozornost. Patří k nim především rákos obecný, zblochan vodní, skřípinec jezerní, orobince a puškvorec obecný. V důsledku lidské činnosti, zejména vlivem eutrofizace (znečišťování povrchových vod živinami) se však podmínky v mokřadech zásadně mění, ovlivňují schopnost rostlin na eutrofních stanovištích přežívat a tudíž i jejich mezidruhovou konkurenci. Složitý komplex faktorů, které tu na rostliny působí, některé z nich v konečném důsledku poškozuje, snižuje jejich toleranci k zaplavení a může vést až k jejich lokálnímu odumírání. Právě eutrofizace je jednou z hlavních příčin velkoplošného ústupu rákosu obecného z mnohých evropských lokalit.

Text: Alena Říhová

V dlouhodobě zaplavené půdě bývá kyslíku jen jako šafránu (hypoxie), navíc je pro rostliny (zejména jejich podzemní části) a půdní mikroorganismy, které ho nezbytně potřebují k dýchání, velmi špatně dostupný. Někdy dokonce zcela chybí (anoxie). Zatímco nezaplavená půda je neustále provzdušňována (kyslík, spotřebovaný dýcháním, je do ní doplňován ze vzduchu difuzí půdními skulinkami, tj. póry), provětrávání zaplavené půdyje zcela nedostatečné (všechny půdní póry jsou vyplněné vodou a v té se kyslík nejen špatně rozpouští, ale i pomalu pohybuje – difunduje zhruba o 4 řády pomaleji než vzduchem), proto je z ní kyslík záhy vyčerpán a nestačí pokrýt spotřebu aerobně dýchajících organismů.

Rákos obecný (Phragmites
australis) roste v mokřadech
nejčastěji, nicméně na
některých eutrofních
lokalitách odumírá.
Foto David Říha