Naše příroda, ročník 2016, číslo 5
Unikátní pralesní komplexy, lužní lesy, odnepaměti vznikaly na periodicky zaplavovaných nivách. Rodná řeka jim vytvořila půdu pod nohama, vlévá jim krev do žil a neustále je krotí. O svém dětství tu po staletí mlčí přestárlí kmeti, s tvářemi drsně zvrásněnými, kterým dnes teče do bot víc než kdy předtím. Člověk je sužoval žízní a nelítostně jim srážel hlavy, dokud z krajiny téměř nezmizeli. Dnes jsou bohužel vzácným přírodním úkazem. Dochovala se nám už jenom poslední trojice rozlehlejších komplexů lužních lesů a několik střípků, roztroušených po zbytku území.
Text: Alena Říhová
Kdysi byla niva, podmáčená nížinná rovina podél veletoku, označovaná luhem a listnatý les, který se na ní později vyvinul, dostal jméno lužní les. Ten se typicky vyvíjí na jemnozrnných naplaveninách, které řeka neustále přináší z horního toku do údolí, nejintenzivněji při povodních. Pravidelné záplavy zásobují nivu živinami a vodou, proto půda zůstává povětšinou podmáčená až bahnitá. Najdeme tu místa prakticky trvale pod vodou (např. terénní sníženiny podél potoků, řek či na nížinných nivních loukách, lesní močály a tůně), občasně zatopená (např. sušší části lužních lesů s periodickými tůněmi nebo výše položené nivní louky), ale i taková, přes která se voda přežene zřídkakdy (okrajové části luhu) nebo povodni dokonce odolávající (mohutné štěrkopískové náplavy, tzv. hrůdy, vzniklé činností dávných veletoků).
![](/incimgs2/npr-201605-0003_05_5.jpg)
Typický močál lužního
lesa připomíná zanedbané
brouzdaliště. Voda se tu
nehne a po kyslíku ani
památky. I pro mnohé druhy
rostlin zůstává prakticky
neobyvatelný.
Foto Alena Říhová