Naše příroda, ročník 2017, číslo 3

Hlemýžď zahradní (Helix pomatia) je živočich všeobecně známý. Díky dětským říkankám a knížkám Ondřeje Sekory se s ním většina české populace seznámila již v útlém věku, a přesto o něm koluje řada rozporuplných informací. Na jedné straně je označován jako významný škůdce zahrádek, kterého je nutné hubit (zabývají se tím dokonce i specializované firmy), na straně druhé je uváděn jako ohrožený živočišný druh, který musel být zařazen do Červené knihy. A k dovršení všeho čas od času problesknou tiskem zprávy o stovkách tun hlemýžďů vyvážených z naší republiky, aby obohatily stoly labužníků v západní Evropě. Podívejme se na něj proto poněkud blíže a tak říkajíc ze všech stran…

Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi

Hlemýžď zahradní byl poměrně dlouhou dobu považován za jediného českého zástupce rodu Helix. Teprve v roce 2008 byl na žižkovském nákladovém nádraží v Praze objeven hlemýžď balkánský (Helix lucorum), který sem byl zavlečen dopravou zřejmě z Bulharska nebo Rumunska. Poněkud překvapivý byl proto popis nového druhu – hlemýždě pruhovaného (Helix thessalica) – ke kterému došlo na základě rozboru molekulárních, anatomických, ale i morfologických znaků v roce 2016. Nový druh se „skrýval“ mezi populacemi hlemýždě zahradního na některých lokalitách na Vysočině a jižní Moravě, ale není tak úplně nový. Byl popsán již v roce 1886 zoologem Boettgerem, ale později byl ztotožněn s hlemýžděm zahradním, kterému je značně podobný. Liší se od něj hlavně tmavě zbarveným pohlavním ústrojím, pruhováním a povrchovou texturou ulity a pochopitelně molekulárně. Popis nově publikovaný našimi malakology je tedy vlastně jeho návratem mezi „dobré“ druhy. Ale vraťme se k postavení našeho „obyčejného“ hlemýždě v zoologickém systému. Rod Helix zahrnuje přibližně čtyři desítky druhů, většinou značně podobných. Je zařazován do čeledi hlemýžďovitých (Helicidae), kam patří z našich známějších plžů například plamatky (Arianta) nebo páskovky (Cepaea). Čeleď hlemýžďovitých patří do podřádu stopkookých (Stylommatophora), kteří mají oči na „stopkách“, tedy přesněji na konci delšího páru teleskopických tykadel, na rozdíl od plžů spodnookých (Basommatophora), kteří mají oči při bázi jediného páru tykadel. Z našich plžů patří mezi spodnooké např. plovatky (Lymnaea) nebo okružáci (Planorbarius). Obě tyto skupiny dýchají silně prokrvenými stěnami plášťové dutiny, které jsou přeměněny v jakési jednoduché „plíce“, proto jsou společně řazeny do řádu plžů plicnatých (Pulmonata). Společně se zadožábrými (Opistobranchia) patří do třídy plžů (Gastropoda), nazývaných dříve půvabně břichonožci. Z ostatních skupin kmene měkkýšů (Mollusca) je u nás zastoupena ještě třída mlžů (Bivalvia), reprezentovaná např. škeblemi (Anodonta), perlorodkami (Margaritifera) nebo hrachovkami (Pisidium).

Na klidně lezoucím hlemýždi lze pozorovat
všechny jeho nejdůležitější tělesné znaky a třeba
si i vyzkoušet jeho reakce na vnější podněty.