Naše příroda, ročník 2017, číslo 3

Nivní louka je svěží zelený koberec, který jako mávnutím proutku ožije hned zjara po povodni. Odjakživa ji tu vyhlížejí patroni luhu, majestátní stromy, které dotvářejí genia loci podmáčené krajiny. Ještě dlouho poté, co voda opadne, zůstává tu nespočet loužiček, dokonce i velikánských louží, aby se v létě, po vydatných deštích, znovu slily v jedno široširé moře, které zas louku na chvíli utopí. A to je ráj nespočtu vodomilných organismů, kterým vůbec nevadí, že jim čas od času nateče do bot.

Text: Alena Říhová

Kde se vzala, z nivy vstala

Niva, podmáčená nížinná rovina, kdysi dala vznik lužnímu lesu a její první obyvatelé pak nivním loukám. Kousky pralesa kolem veletoků vymýtili nebo stromové patro prořídlo pastvou. Bujnou džungli pološera postupně nahradily vlhkomilné traviny s lučním býlím a druhově bohaté louky1 byly na světě. Jejich život přímo závisí na pravidelných záplavách. Zatímco výše položené porosty bývají pod vodou jen krátce (obvykle za kulminace povodňové vlny), terénní sníženiny mnohdy až do léta. V létě mohou být louky po vydatných deštích znovu zaplaveny, nebo naopak výrazněji proschnout. Četnost a intenzita záplav ovlivňuje složení společenstev rostlin, živočichů, ale i hub a mikroorganismů. Ty se musejí s nadbytkem vody vyrovnávat. Zatímco někteří živočichové před ní přechodně prchají do sušších částí nivy, nepohyblivé rostliny si vyvinuly adaptace, které jim umožňují v zaplavené půdě přežívat (viz Naše příroda 2/2016, str. 8–19) a dokonce být extrémně produktivní. A tak byly mokré louky odnepaměti využívány jako bohaté pastviny. Žel, mnohé vyschly v důsledku regulace vodních toků (přišly o pravidelné vydatné záplavy) nebo byly přeměněny na pole. Zbylé pak zahubilo velkoplošné obhospodařování. Dnes už jsou přirozené nivní louky jenom vzácným klenotem několika málo koutů země.

Nejmokřejší okrsky zjara pozlatí blatouch bahenní. Foto David Říha