Naše příroda, ročník 2017, číslo 6

Ne, nebojte se, nebude to pohádka ve stylu „Jak krteček ke kalhotkám přišel“, ale spíše malé zamyšlení nad vývojem a složitými cestami, jakými se vytvářelo české botanické názvosloví. Pikantní na tom však je, že české botanické názvosloví není dodnes pro nikoho závazné – ostatně stejně jako názvosloví zoologické – a tak si vlastně může každý z nás pojmenovat jakoukoli rostlinu jakýmkoli názvem, pokud dodrží několik jednoduchých pravidel. Otázkou však zůstane, zda se nově vytvořený název ujme a začne se všeobecně používat. O tomto úskalí se přesvědčili i naši přední botanikové jak dob minulých, tak i současní.



Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi


Ohlédněme se však nejdříve hluboko do minulosti. Je celkem jisté, že již v pradávných dobách byly některé rostliny lidmi využívány k nejrůznějším účelům, ať již jako potraviny, léčiva či později jako rostliny přadné. K tomu, aby se lidé mezi sebou domluvili, o jakou rostlinu jde, museli ji pojmenovat. Zpočátku se asi takové pojmenování užívalo jen na malém území a navíc se poměrně často měnilo podle toho, jaké obyvatelstvo právě krajinu obývalo. Teprve po ustálení osídlení a vytvoření národů dostávalo pojmenování rostlin ustálenější charakter, avšak žilo především v ústním podání. Na našem území až do pozdního středověku lidé znalí písma a schopní zachytit jména rostlin v písemných památkách používali především latinu, a tak není divu, že české názvy rostlin se ve větším celku objevují až za panování Karla IV., kdy Bartoloměj z Chlumce, zvaný Klaret, sestavil tzv. Bohemář a později, okolo roku 1360, Glosář, což byly veršované slovníky, v nichž je u latinského výrazu uveden vždy český ekvivalent. Několik odstavců je věnováno rostlinám, především pěstovaným, a také dřevinám, jak je patrné i z malé ukázky: „Populus est topol, sambucus bez, abies gedl, Vibex gyva, brzieza betula sit, tilia lypa, Hruska pirus, trzemcha crepanus, crebina trzessetka, Orzech avelana, fik ficus, amigdala mandla.“


Sasanka hajní (Anemone nemorosa) již takové štěstí na pojmenování neměla. V Mattioliho Herbáři je uvedena pod jménem růžička spolu s dalšími druhy rostlin. V lidovém názvosloví se ostatně toto pojmenování vyskytuje velice často a označuje rostliny i značně odlišné. Odborný název sasanka je dosti nejasného původu a vyskytuje se asi poprvé v Preslově Všeobecném rostlinopise z r. 1846. Trochu krkolomně jej lze odvodit z hebrejského šóšannáh, což označuje lilii a zároveň je to považováno za předlohu ženského jména Zuzana. A zuzanka či zuzaninka jsou dva z lidových názvů pro sasanky. Snad se podobnými cestami braly i úvahy Jana Svatopluka Presla při tvorbě tohoto jména. Jedno je však jisté – nesáhl v tomto případě, jak bývalo často jeho zvykem, do slovní zásoby slovanských jazyků, neboť rusky je sasanka ветреница, polsky zawilec či chorvatsky šumarica. Ale vraťme se ještě k lidovým názvům sasanky. Nalezneme mezi nimi jména poetická, těžko vysvětlitelného původu i poněkud zemitá. Posuďte sami: andělíček, anemonka, bělouch, bolehlava, buličí očko, hajní růžička, housátko, hvězdička, kolovrátek, konopka, košulenka, kozí podbradek, kuří oko, kuří prdelka, naháč, poháněnka, polský mák, prckošilka, psí sračka, rubášek, sisíčko, slepičanka, slepičí prdýlka, soplánka, stuliš, šumavica, větrnice, větrokvět, zavilec či žabí kvítko.





« Návrat zpět »