Naše příroda, ročník 2019, číslo 3

Na svatého Jiří vylézají z děr hadi a štíři, to je jedna z mnoha pranostik, které se váží k 24. dubnu. Dnes je ale teprve neděle 17. března, jaro ještě ani nezačalo! K čemu ale využít snad první letošní předjarní slunečný den?

Na konec města to mám asi pět minut, pět minut rychlejší chůze a pak rybníky, potůček, louky a smrkový lesík. A potom dál spíše smíšený les a zřícenina hradu Orlík. Tak daleko ale nepůjdu, zůstanu jen na okraji města. Štíry tu ovšem nepotkám ani dnes, ani nikdy jindy, ale hadi tu bývají. Opatrně obcházím místa, kde jsem někdy v minulosti viděl zmije. Na okraji remízku nic, u velké vrby na břehu potoka také nic, velké kameny podél potoka jsou také bez hadů. V mysli už skoro vzdávám naději na první letošní setkání s hady. Přesto jsem došel na okraj lesíka, kde vídám zmije i užovky (užovka obojková) nejčastěji. Sám jsem překvapený, v suché trávě se odděleně vyhřívají tři zmije, které neustále mění pozici svého těla ke slunci. Sundávám batoh ze zad, nasazuji teleobjektiv a zkouším první záběry. Vše v klidu.

A pak se to stalo – dva hadi se dali do pohybu, jejich cesty se střetly a započal hadí tanec – souboj samců. Oba samci zdvihli hlavu spolu s přední částí těla a začali se kolem sebe různě ovíjet ve snaze přitisknout hlavu soupeře k zemi. Bez nějaké agrese, syčení a kousání. Už jsem to v minulosti viděl, bylo to ale později, v době páření a poražený uznal sílu soupeře a rychle opustil bojiště. Dnes to byla asi jenom taková zkouška síly, zkouška budoucích nadějí, protože souboj po několika minutách ustal a oba jeho účastníci se uvelebili vedle sebe na sluníčku a dál společně s těly vzájemně propletenými pokračovali ve vyhřívání.

Začátek hadího tance