Naše příroda, ročník 2019, číslo 4
Původně jsme chtěli dnešní článek uvést básní některého z českých poetů, opěvujících krásu vody zurčící v potůčcích a potocích, ale nějak se nám nepovedlo žádné vhodné verše nalézt. Píseň „Holka modrooká, nesedávej u potoka ...“, zaznamenaná v 19. Století Karlem Jaromírem Erbenem se nám zdála přímo kontraproduktivní, protože bychom chtěli k potokům přilákat co nejvíce zájemců o přírodu, včetně dívek s modrýma očima, a ne je odrazovat. A tak na úvod snad jen několik řádek z Vrbové píšťalky Jaroslava Seiferta:
první probouzí se z jara.
Proutek rovný jako svíčka,
nůž – a je z něj píšťalička.
Ještě v trávě leží zmrazky
a už kvetou sedmikrásky.
A už zní to z měkké kory,
až se zelenají hory.
poslední led počne pukat,
louka je hned samý dukát.
Proto z jara každá včela
ihned se zlata je celá.
Jaroslav Seifert nebyl přírodovědec, ale všimněte si, jak přesně, i když básnickými obraty, popsal děje probíhající na březích potoka na počátku jara. Leckterý současný absolvent přírodovědecké fakulty by mu mohl jeho schopnost pozorovat a vnímat dění v přírodě jen tiše závidět. Ale vraťme se k próze všedního dne. Wikipedie definuje potok takto: „Potok je přirozený vodní tok. Mívá menší délku, rozlohu povodí a průtok než říčka nebo řeka. Obvykle teče stále a plynule, ale může se stát, že v letních měsících vysychá. Místo, kde potok vyvěrá na povrch, se nazývá pramen. Potoky mohou tvořit přítoky řek nebo ústit v jezerech, mořích či oceánech. Nemusí téct vždy pouze po povrchu, ale mohou část svého toku vést i pod zemí.“
.