Naše příroda, ročník 2010, číslo 4

Tesaříky zná snad každý, kdo si třeba jen jedinkrát vyrazil do přírody. Ale i ten, kdo do přírody ještě cestu nenašel, si jistě pamatuje z dětských let, kdy mu rodiče předčítali z knížky Ondřeje Sekory, jak brouk Pytlík vymaloval portrét tesaříka a k realistickému ztvárnění jeho vousů (tykadel) použil koňské žíně nalezené na louce.

Brouci s dlouhými fousy

Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi

Portrét to byl velice úspěšný a pan Tesařík si liboval, že může „namalovanými“ tykadly srolovanou malbu pěkně ovázat. Je podivuhodné, jak pan Sekora dokázal ve výtvarné zkratce vystihnout charakteristické znaky této skupiny brouků – dlouhé, rovné tělo („jako by spolkl pravítko“) a mimořádně dlouhá tykadla, která jsou pro většinu tesaříků typická. Ale není se vlastně čemu divit, neboť Ondřej Sekora byl svým způsobem takový Ferda Mravenec – práce všeho druhu, a entomologie, zvláště sbírání brouků a motýlů, byla jeho celoživotním koníčkem. Proto se jeho knížky dají s trochou nadsázky označit za základní učebnice entomologie pro děti, mládež i dospělé a pro mnohé lidi zůstávají prvním a bohužel i posledním nahlédnutím do zázračného světa nepatrných šestinohých tvorů.

Tesařík tesaříkovitý