Naše příroda, ročník 2014, číslo 6

V předvánočním čase se každoročně objevují v tisku, v rozhlasu i v televizi nejrůznější informace věnované jmelí. Cílem tohoto krátkého příspěvku je některé z nich poněkud zpřesnit a jiné doplnit nebo rozšířit.

Jmelí a ochmet – poloparazitické rostliny na našich dřevinách

Text a foto: Jiří Unar

Pohlédneme-li v zimě do korun stromů, upoutají nás někdy (jindy snadno přehlédnutelné) keříky rostoucí na jejich větvích. Vhodná botanická literatura napoví, že jde o některou z našich poloparazitických rostlin – jmelí nebo ochmet. Jejich společným znakem je závislost na hostitelských dřevinách. Mohou sice asimilovat (na rozdíl od pravých parazitů), ale nejsou schopny získávat vodu a v ní rozpuštěné minerálie z půdy. Proto se ihned po vyklíčení napojují svým změněným a značně redukovaným kořenovým systémem (haustorii) na vodivá pletiva hostitele. Vzájemné rozlišení zástupců vzpomínaných dvou rodů by v zimě nemělo činit větší potíže. U jmelí totiž (jak známe i z vánočních kytic) vytrvávají listy po celý rok, avšak u ochmetu na podzim opadávají. Ve vegetačním období může jako dobrý rozlišovací znak posloužit třeba barva větévek. U jmelí jsou větévky zelené, pravidelně vidličnatě větvené (a velmi snadno lámavé), u ochmetu mají barvu šedou, hnědošedou až tmavošedou. Další rozdíly mezi těmito dvěma rody jsou uvedeny v jejich podrobnějších charakteristikách.

Ve starší literatuře byly ochmet i jmelí řazeny do čeledi ochmetovité (Loranthaceae). Dnes tvoří rod jmelí (Viscum), spolu s dalšími 6 rody, které obsahují na 400 druhů a rostou převážně v tropech a subtropech celého světa, a samostatnou čeleď jmelovité (Viscaceae). Ani samotný rod Viscum není žádný drobeček. Zahrnuje na 100 druhů rozšířených převážně v tropech Afriky a Austrálie. Ve střední Evropě se podle většiny autorů vyskytuje pouze jeden druh, a to jmelí bílé (Viscum album). Popis může být poměrně stručný. Jde o dvoudomé rostliny s vidličnatě větvenými, zelenými lodyhami a větvemi, vstřícnými, přisedlými, kožovitými, opakvejčitými nebo klínovitě podlouhlými listy a přisedlými, drobnými čtyřčetnými samčími a samičími květy, umístěnými po 2–5 v rozsochách a na vrcholcích větví. Samčí květy intenzivně voní. Přenos pylu ze samčích na samičí květy zajišťuje jednak hmyz (hlavně mouchy), jednak vítr. Jde tedy o rostliny entomogamní a anemogamní. Plodem je bílá nebo nažloutlá nepravá bobule velikosti hrachu. Šíření jmelí zajišťují drozdovití ptáci, kteří se jeho plody živí, zároveň je však mohou, díky lepkavému obsahu, nechtěně přenášet na nové lokality na zobáku, nohou nebo peří. Jde tedy o rostliny endozoochorní i epizoochorní. Jeho jednotlivé trsy mohou dosahovat v průměru až 1 metru. Jmelí je významnou léčivou rostlinou, využívanou již řadu staletí. V minulosti byl z jeho plodů připravován i lep k chytání drobného zpěvného ptactva (čižba). Dnes je u nás pro nejširší veřejnost především symbolem Vánoc a štěstí.

Kvetoucí větévky ochmetu evropského (Loranthus europaeus) na dubu pýřitém (Quercus pubescens) ve SPR Pouzdřanská step