Naše příroda, ročník 2015, číslo 3

V přírodě – stejně jako v lidské společnosti – zuří permanentní válka, a zda jedinec, či dokonce celý druh, přežije, závisí na tom, jak se přizpůsobí svému okolí a oklame či zastraší své nepřátele. I když nejsme přáteli polidšťování zvířecích vlastností, nutno přiznat, že při srovnávání způsobů, jakými se živočichové snaží uchovat svůj život, s tím, jak se o to samé snaží lidští válečníci, vyniknou četné paralely. Je však podivuhodné, že i před těmi nejmodernějšími vynálezy lidské vojenské techniky mají živočichové obvykle náskok mnoha milionů let.



Jak se zvířata maskují

Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi


Dobře je to patrné zejména při srovnání způsobů, kterými se jedinci snaží skrýt před zraky nepřátel, čili tzv. kamufláže. Slovo „kamufláž“ vzniklo z francouzského „camoufler“ – zastírat, maskovat a poprvé se objevuje ve vojenské historii v polovině 19. století ve spojitosti s britskými expedičními jednotkami v Indii, které byly vybaveny uniformami barvy „khaki“, což v urdštině znamená „prach“. Byl to vlastně jeden z prvních pokusů skrýt vojáky před zraky nepřátel, protože – jak snadno zjistíme nahlédnutím do historie válek – do té doby byl trend spíše opačný a vojenské uniformy měly často velice pestré barvy. Podobným způsobem se však již miliony let maskuje nepřeberné množství druhů hmyzu i jiných živočichů. Snadno to zjistíme, když za slunného letního dne několikrát přejedeme po vysoké trávě smýkací sítí – je až překvapující, jak bohatý úlovek v ní uvízne, a přitom jsme na první pohled viděli v těch místech jen pár pestrobarevných motýlů. Zelené zbarvení různých odstínů je v přírodě tím nejčastějším krycím, neboli maskovacím, kryptickým či kamuflážním zbarvením vůbec, zřejmě proto, že i značná část přírodního prostředí je díky rostlinstvu zelená. Jednolité barvy však nemaskují tak dobře, jako když je tělo živočicha – či uniforma vojáka – pokrytá různobarevnými skvrnami v barvách, které se v okolí vyskytují. Jiným typem maskování jsou kontrastní skvrny, které mohou být i v docela nápadných barvách, ale jsou uspořádány tak, že stírají skutečné obrysy živočicha a vytvářejí dojem, že jde vlastně o něco úplně jiného. Vhodné krycí zbarvení je často doplněno tím, že tvary živočicha nápadně připomínají třeba list, větvičku, kus kůry, nebo kámen. Takovéto připodobnění živočicha (ale i rostliny) něčemu jinému se označuje jako mimikry nebo mimeze. Slovo mimikry použili poprvé William Kirby a William Spence v roce 1817 ve svém díle Introduction to Entomology a označili jím právě jev, kdy se hmyz podobá částem rostlin. Od té doby však slovo mimikry nabylo mnohem širšího významu. Slovo mimeze pochází z řeckého výrazu mimesis, což znamená napodobení.


Babočka paví oko (Inachis io) patří mezi motýly denní, kteří již odedávna upoutávají svou barevnou krásou pozornost lidí. Své barvy nemají ovšem proto, aby je mohli opěvovat básníci, ale z čistě účelových důvodů. Při odpočinku sedají babočky paví oko s křídly přiloženými k sobě, takže vystavují jen jejich rub, který je tmavě zbarven jako kousek nějaké kůry nebo suchého listu. Teprve když křídla otevřou, objeví se skvrny na líci, které nápadně připomínají oči nějakého zvířete, a to může případného útočníka – třeba sýkoru – na chvíli zarazit a dát tak babočce možnost k úniku.


 Plná verze článku v PDF





« Návrat zpět »