Naše příroda, ročník 2019, číslo 3

„Byl bych velmi udiven, kdyby mi někdo řekl, že nějaký živočišný nebo rostlinný druh může mít na obou polokoulích stejné vzezření,“ píše Claude Lévi-Strauss v zaslouženě slavném a dodnes neobyčejně čtivém díle Smutné tropy. Tak to by se klasik divil – ptačích druhů hnízdících přirozeně na severní i jižní hemisféře je sice vskutku pomálu (Lévi-Strauss jistě neměl na mysli druhy tažné), ale opeřenců hnízdících na obou polokoulích nepřirozeně je až až. Dalším z takových invazních vetřelců, kterému se podíváme na zobáček, je „náš“ strnad obecný. Překroucení známého rčení není samoúčelné: nedávné výzkumy totiž naznačují, že strnad obecný si u protinožců podobný zjev zachovává ještě více, než si jej od dob introdukčních pokusů zachovaly jeho zdrojové populace!

Tím zjevem není peří, ale zpěv a tento zajímavý objev pochází z dílny českých badatelů a přispěl k němu i známý projekt občanské vědy „Nářečí českých strnadů“ (http://www.strnadi.cz/ ). To nejlepší nechme ale nakonec a podívejme se nejdříve na strnadí osudy pěkně popořádku, chronologicky.

Domovinou strnada, alespoň tak jak ji známe z doby historické, je mírná zóna Eurasie, od Britských ostrovů až po centrální Sibiř. Na severu strnada zastavilo až Severní moře, na jihu jeho hnízda najdeme po jižní Itálii a zakavkazské republiky, ale v mimohnízdním období bývá k zastižení přirozeně i jižněji, až v Iránu. Nezapomínejme ale, že toto rozšíření je v evolučním čase nestálá novinka: ještě před pár tisíciletími, v dobách ledových, muselo být rozšíření – nejen strnada, ale všech „našich“ opeřenců – podstatně jiné. Navíc se dynamicky mnohokrát a opakovaně měnilo během více jak tří desítek dob ledových a meziledových. Například skandinávské populace nemůžou být starší než pouhých 18 000 let (v evolučním měřítku mrknutí oka) – na ledovci strnad opravdu dlouhodobě nepřežije, natož aby zahnízdil…

Mladý strnad nedlouho po vyvedení z hnízda. Černovír, ČR