Naše příroda, ročník 2019, číslo 6

Po dlouhé době napadl sníh, kraj přikryla bílá pokrývka. Obloha je jednotvárně šedivá, občas přijde chumelenice. I přes tuhle nepřízeň počasí vyrážím s foťákem ven. I tady v Podještědí začíná být zasněžená zima vzácností, nemohu tedy promarnit žádnou příležitost.

Les je tichý, jen sem tam se z větvoví sveze chomáč sněhu a s neznatelným zašustěním se roztříští o níže rostoucí větve. Náhle nad hlavou zaregistruji jakési zaševelení a vzápětí se z korun vysokých smrků tyčících se nade mnou jako mlčenlivá katedrála ozve jemné vábení. Tence znějící „crí-crí“ patří našemu nejmenšímu ptáčkovi králíčkovi obecnému, který se přidal k hejnu sýkorek hledajících přezimující hmyz a jeho vajíčka ukrytá ve štěrbinách a za kůrou stromů.

Na okamžik ho spatřím. Titěrné nazelenalé tělíčko se špinavě bílým bříškem se jako motýl zatřepetá na konci smrkové větve. Z jehličí se uvolní sníh a do obličeje se mi snese ledová sprška. Králíček je pryč; opět se připojil k postupujícímu smíšenému hejnu koňader, parukářek a sýkor lužních.

Sdružování do hejn přináší ptákům potulujícím se v zimě po krajině výhodu. V hejnu se ptáci lépe chrání před útoky dravců, poněvadž při hledání potravy vždy někteří jedinci hlídají, zatímco ostatní se mohou v klidu věnovat průzkumu a krmení. Po nějaké době si ptáci role vymění.

Koutkem oka zaregistruji na blízkém kmeni pohyb. Když se tím směrem podívám, uvidím šoupálka, jak se trhaně sune po šupinaté kůře smrku nahoru. Zimní dny jsou krátké a šoupálek se potřebuje nakrmit, stejně jako králíček, sýkorky a ostatní ptáci. Co kdyby přišel v noci mráz? Ten dokáže připravit ptactvo o obrovské množství tukových zásob. Pro ptáky jsou zejména na životě ohrožující dlouho trvající mrazivé noci, kdy teploty klesnou pod mínus patnáct stupňů. Během nich mohou přijít až o pětinu své tělesné váhy, ti nejmenší (např. králíček) až o jednu třetinu. Aby ptáci další takovou mrazivou noc přežili, musí tuto ztrátu během krátkého zimního dne zase doplnit.

Šoupálek se začne pohybovat ve větších výškách. Moje společnost ho ruší. Nechávám ho být a ze šera stromů mířím ke světlině. V křoví se zde pohybuje několik pěnkav obecných. Pomocí silného zobáku louskají semena, jež zůstala na zaschlých stvolech vysokých bylin. Ptáci ve spleti větví a suchotiny se však nedají fotografovat. Čekám, až některé pěnkavy vzlétnou a před přeletem k nedalekému bezu se usadí na kraji křoviska. Samičky jsou málo nápadné, ale narůžovělí samečci vypadají na holých, zasněžených větvích jako ozdobičky.

Poslední laň se na okamžik zastaví a zadívá se směrem ke mně