Z nejvyšších pater politiky k tragické smrti v Roháčích

Připomenutí odkazu Josefa Vavrouška

Autorka článku: Zuzana K. Slámová, Nadace Partnerství


Snil o zdravém životním prostředí a lepší budoucnosti pro Evropu, spolupracoval s prezidentem Václavem Havlem, hostil prince Charlese. Z nejvyšších pater politiky ho srazila až lavina, pod níž tragicky zahynul i s dvacetiletou dcerou Petrou. 15. září by oslavil 80 let.


Když nechodil po horách, věnoval se výuce na univerzitách a ministrování. Foto archiv Nadace Partnerství


Nenahraditelný vizionář

První federální ministr životního prostředí, ekolog, publicista, horolezec, učitel. Josef Vavroušek byl však především vizionář, a to nejen ve své vlasti. Nebál se navrhnout odvážnou reformu OSN, pro Česko i Evropu si přál cestu trvale udržitelného rozvoje. Původně strojní inženýr a systémový analytik našel cestu k ochraně životního prostředí jako vysokoškolák, když se vydal na devítiměsíční výpravu do Afriky.


30 000 kilometrů napříč Afrikou

Jako člen studentské Expedice Lambaréné, navigátor, mechanik a druhý řidič projel Vavroušek 14 zemí Afriky. Shodou okolností se mu tím podařilo vyhnout událostem roku 1968. Do nemocnice založené filozofem Albertem Schweitzerem v Lambaréné vezl tehdy třiadvacetiletý Vavroušek spolu se svými přáteli léky, zdravotnický materiál a přístroje.


Expedice už byla téměř v cíli, když přišla neočekávaná rána: gabonská vláda odmítla partu dobrodruhů do země vpustit. Veškerý náklad byl do nemocnice nakonec dopraven z gabonského námořního přístavu Libreville, se zástupci nemocnice se česká výprava potkala na palubě francouzské lodi – na pevninu vstoupit nemohli.


Procitnutí v pustině

Návštěva zemí, které se potýkaly nejen s chudobou, ale i závažnými problémy životního prostředí, pomohla nasměrovat Vavrouškovu osobní filozofii a jeho celostní uvažování o světových problémech. Poprvé si plně uvědomil, jak to vypadá, když si člověk zlikviduje podmínky k životu.


„Viděl jsem Egypt a Sudán, kde postup pouští a nadměrné zatěžování krajiny zemědělstvím změnilo kdysi úrodnou zemi v oblast pokrytou rozpraskanými solnými krustami. Etiopii, Keňu a Tanzánii, zničenou olamováním větví a nepřiměřenými stády koz a dobytka. Zambii, Zaire a Konžskou republiku, země s nesmírným bohatstvím nerostných surovin, ale postižené erozí v důsledku nadměrné a nešetrné těžby nerostů a dřeva,” vzpomínal v roce 1993 Vavroušek ve svém známém článku Desertifikace planety Země.


Cesta do neznáma

Expedice byla na tehdejší dobu mimořádná. Osm kamarádů čekala cesta do úplného neznáma bez vymožeností dnešního světa, bez mobilních telefonů, GPS a aktuálních informací, kde může číhat nebezpečí. Takové dobrodružství vyžadovalo soustředění, znalosti, šikovnost, schopnost spolupracovat a toleranci. To všechno Josef Vavroušek měl a dokázal to zúročit i během pozdějšího působení v politice.


Text v rámečku
Teolog v pralese

Vavroušek obdivoval myšlenky Alberta Schweitzera, teologa, lékaře a hudebníka, který v roce 1913 založil uprostřed pralesa právě onu nemocnici v Lambaréné – nemocnici pro léčení chudých. Jádrem Schweitzerovy etiky je heslo „Jsem život chtějící žít, uprostřed života chtějícího žít.” Jako první filozof představil etiku, která nevidí jako středobod člověka, ale myslí na všechny živé bytosti.


Dobrodruh s duší filozofa

K Africe se Vavroušek vracel při svých myšlenkách o dobrovolné skromnosti. Uvědomoval si, že přírodní zdroje nestačí na to, aby ukojily spotřebu vyspělých zemí. Věřil proto v omezení sebe sama, v uvědomělou skromnost, kdy nepotřebujeme další a další zbytečné zboží. Upozorňoval také na problém desertifikace, který už zhruba před padesáti lety považoval za závažný a vyzýval k jeho účinnému řešení dříve, než bude pro planetu pozdě.


„Měli bychom přijmout zásadu, že svoboda každého jednotlivce končí nejen tam, kde začíná svoboda druhého, ale také tam, kde dochází k ničení přírody,” napsal v roce 1993 Vavroušek pro Literární noviny. Tedy v době, kdy v Česku po okamžiku nadějných vyhlídek pro životní prostředí začala opět vítězit idea ekonomického růstu, kterým jsme se měli co nejrychleji přiblížit západním ekonomikám.


Prosazoval proto myšlenku trvale udržitelného způsobu života. Toho lze podle Vavrouška dosáhnout jen změnou hodnot společnosti. Odklonem od kořistnického vztahu k přírodě, od důrazu na soutěživost, kvantitativní růst nebo konzum, a zaměřením na kooperaci, uvědomělou skromnost a toleranci.


„Jsem přesvědčen o tom, že hledání a prosazování hodnot, které by nás přivedly k humanismu a harmonii vztahů mezi člověkem a přírodou, je společným údělem lidí nábožensky věřících i těch, kteří věří v člověka, v jeho schopnost rozlišovat dobro a zlo. Měli bychom podporovat to, co nás spojuje, nikoli to, kde se naše názory liší.”


Balancování na hraně

Ačkoliv nikdy neskončil ve vězení (ale také nebyl v disentu), svým vizionářským smýšlením si v totalitním systému koledoval o malér. Od roku 1975 pracoval v Ústavu pro ekonomiku a řízení v oblasti kybernetiky a teorie systémů, později se specializací na péči o životní prostředí, kde režimu značně zatápěl ve vědeckých zprávách o alarmujícím stavu přírody v ČSSR a návrzích řešení, co s tím udělat. Zároveň přednášel na řadě konferencí a kurzů a aktivně se účastnil činnosti nevládního ekologického hnutí. V roce 1988 spoluzaložil Kruh nezávislé inteligence.


Ministr s četnickou brašnou

Po Sametové revoluci mohl Vavroušek konečně plně roztáhnout křídla. Po boku Václava Havla stál u zrodu Občanského fóra. V červnu 1990 se stal ministrem federální vlády a předsedou výboru pro životní prostředí, kde setrval až do voleb v roce 1992.


Kdo na počátku devadesátek při výletu v Tatrách míjel nenápadného horala s krosnou, jen těžko by ho napadlo, že právě potkal ministra. A nenapadlo to ani kolemjdoucího v centru Prahy, odkud se Josef Vavroušek vracíval z práce v čele federální vlády oblečen v obyčejných džínách a s odřenou četnickou taškou přes rameno.


V podobném duchu jej vykreslují i pamětníci: jako neformálního ministra a dříče, který byl neuvěřitelně přátelský ke svým spolupracovníkům. Skromnost však uplatňoval jen pro svět materiální, na poli vymýšlení a prosazování ambiciózních řešení pro ochranu životního prostředí neměl sobě rovného.


Po revoluci stál Vavroušek po boku Havla při zakládání Občanského fóra. Fotoarchiv Evy Vavrouškové (1)


Epizoda s princem Charlesem

V roce 1991 poseděli manželé Vavrouškovi na večeři s princem Charlesem a princeznou Dianou při jejich oficiální návštěvě Československa. Dalšího dne odletěl Charles letadlem, které sám pilotoval, jen aby vzápětí přistál na letišti v Žatci. Josefu Vavrouškovi se totiž podařilo prince přesvědčit, aby zavítal na soukromou návštěvu zámku Jezeří, který se za komunistického režimu povedlo zachránit před likvidací těžbou uhlí. Na zastávky ve zpustošené měsíční krajině Severočeské uhelné pánve současný britský král se zájmem o ochranu životního prostředí pravděpodobně dodnes nezapomněl.


Všichni do Dobříše

Po pouhých několika měsících ve funkci inicioval Vavroušek uspořádání vůbec první konference o životním prostředí v Evropě. Jejím dějištěm se v červnu 1991 stala Dobříš, malé zámecké město jižně od Prahy. Cílem bylo i ukázat, že Československo je znovu připraveno vrátit se na mapu světového dění.


Události se zúčastnili ministři životního prostředí z celé Evropy a stala se nejen pro českou environmentalistiku významným milníkem. Vavrouškem vedená konference byla ve své době unikátní tím, že významný prostor věnovala environmentální etice. Organizátoři do diskuse mimo to přizvali nevládní organizace, filozofy nebo zástupce světových bank. Nic podobného už se později zopakovat nepovedlo.


Osudné hory

I když musel v roce 1992 po neúspěchu Občanského hnutí ve volbách odejít z politiky, Vavroušek nebyl člověk, který by zůstal nečinně sedět. Založil a stal se předsedou Společnosti pro trvale udržitelný život, přednášel na univerzitách v Česku i na Slovensku, na britské Cambridge i v USA.


Když nechodil po horách, věnoval se výuce na univerzitách a ministrování. Foto archiv Nadace Partnerství


V březnu 1995 odjel Vavroušek s dvacetiletou dcerou Petrou na horolezeckou túru na milované Slovensko. Nedělním vlakem se však nevrátili. K záchraně Vavrouškových se do Roháčů sjelo tolik dobrovolníků, že je musela horská služba odmítat, jejich snaha ale byla marná. Josef s Petrou se z doliny Parichvost už nikdy nedostali. Oba zahynuli pod lavinou. Hrozná zpráva zdrtila nejen Vavrouškovu rodinu, ale i veřejnost a zahraniční politickou scénu. České ekologické hnutí osiřelo.

Environmentální Cena Josefa Vavrouška

Environmentální Cena Josefa Vavrouška

Na počest památky Josefa Vavrouška založila v roce 1996 Nadace Charty 77 cenu, která nese jeho jméno. Od roku 2004 ji udílí Nadace Partnerství za konkrétní činy pro zdravé životní prostředí a udržitelný rozvoj, nominovat výjimečné osobnosti může široká veřejnost. Vavrouškův odkaz zůstává dodnes inspirací k většímu respektu vůči přírodě, světu kolem nás i druhým lidem.

Nejlepší vizitkou Vavrouškova charakteru jsou vzpomínky jeho přátel a spolupracovníků.


Chartista Jiří Müller: Když jsem byl v letech 1971–76 ve vězení, spolužák z vysoké školy vozil mé rodiče na návštěvy do věznice a posílal jim peníze. Jmenoval se Josef Vavroušek. Nebyl nikdy naléhavým ekologickým aktivistou. Byl však naléhavým filosofem hodnot. Kvůli nim se ve vládě střetával se svým kolegou Václavem Klausem.


Horolezec Jiří Klíma: Pepa byl velkorysý a skvělý člověk. Když jste chtěli, aby s vámi oslavil narozeniny, museli jste mu zatajit večírek a místo toho zmínit, že byste potřebovali s pomoct nasekat dřevo.


Pedagog a spisovatel Pavel Nováček: Při prvním setkání s Josefem se mi potvrdila jedna stará moudrost: „Lidé mohou zapomenout, co jste říkali, mohou dokonce zapomenout, co jste dělali, ale nikdy nezapomenou, jak se vedle vás cítili.“ Ten pocit otevřenosti a srdečnosti vůči neznámému studentovi, který za ním přišel s poněkud obskurním zájmem o budoucnost, mi nikdy nevymizí z paměti.


Maďarský velvyslanec György Varga: Josef Vavroušek byl z mála těch, kteří vědí, co je opravdu důležité a co je nepodstatné. Přitom se netvářil jako mnozí jiní, jako vševědoucí, jako neomylný. Byl vždy připraven – paradoxně jako dobrý politik – ke kompromisu. Bude nám moc chybět.

Víte, že?

Víte, že?

Josef Vavroušek byl jednou z mála výrazných a vysoce vzdělaných osobností, které byly sto argumentačně čelit Václavu Klausovi a podobným ekologickým skeptikům. Josef Vavroušek podnikal také výpravy jako horolezec – ať už po Čechách a Tatrách nebo do vzdálenějších Julských Alp a Pamíru.




« Návrat zpět »