Naše příroda, ročník 2008, číslo 1
Přirozený les funguje jako houba, nasákne vodu a pomalu ji pouští v sušších obdobích. Zároveň vytváří domov tisícům živých organismů. Ocenil vždy člověk význam „pralesa“?
České pralesy
Text: Petr Jelínek / Foto: Petr Jelínek, Libor Votoček, Jan Veber, Jan Mládek
Les nejsou jen stromy, tvoří jej tisíce organismů vzájemně propojených vazbami, o nichž toho víme dosud poměrně málo. Rozmanitost lesních organismů je vázána především na listoví a odumřelé trouchnivějící dřevo. Shnilé dřevo buku poskytuje domov 600 organismům, na dubovém dřevě jich žije až 900 druhů. Nikoli smrky a borovice, ale duby a buky patří k dřevinám, které by na našem území dominovaly, kdyby jsme lesy nechali přirozenému vývoji a nesázeli monokultury jehličnanů. Listnaté pralesy by zadržely mnohem více vláhy, obdivovali bychom zde mohutné exempláře a řadu dnes již vzácných druhů. Až s přibývající nadmořskou výškou by se k listnáčům v přírodních lesích přidávala jedle a na horách i smrk.
Přirozený bukový les. Hukvaldy, severní Morava. Foto: / Petr Jelínek
V přirozeném prostředí se některé stromy dožívají úctyhodného stáří a nabývají značných rozměrů. Dub i lípa může žít déle než 500 let a vytvořit kmen o průměru přesahujícím tři metry. Za dobrých klimatických podmínek překročí výška jedle či smrku 60 metrů. Průměr kmene pak dosahuje přes dva metry. Jedlobukový prales, dříve typický pro Vysočinu či podhůří hraničních českých hor, zadržoval obrovské množství vody. Hlubokokořenící dřeviny, nasákavé hnijící dřevo, trvale vlhké lesní prostředí a těžebními mechanismy neudusaná půda - to vše spolupůsobilo na zadržování extrémních srážek.
Prales se chová jako houba, nasákne vodu a jen pomalu ji pouští v sušších obdobích. Tisíce druhů budeme hledat v korunách stromů, v rozpadajícím se opadu na zemi a zejména v mrtvém dřevě. To napadnou nejdříve houby, po nich hmyz a další drobné organismy. Staré doupné stromy jsou také vyhledávaným hnízdištěm pro ptactvo a některé savce. Změť mrtvých stromů tvoří ideální úkryt i pro větší zvířata.
Přírodní les s trvalým mikroklimatem také nejlépe odolává vrtochům počasí. Po vichřici některé stromy spadnou, les ale nezaniká. Pod strženými velikány čeká již na svou příležitost nedočkavý koberec semenáčků. Světlo znamená impuls k rychlému růstu. Ani po největší přírodní katastrofě lesní prostředí zpravidla nezaniká, i když spadne či shoří větší množství stromů. Šanci uchopí takzvaní „pionýři“. Díky lehkým semenům opanují místo zkázy osiky, břízy, vrby, borovice a jeřáby. Během několika let vytvoří houštinu, pod níž postupně vyklíčí semena původního lesa, tzv. „klimaxové“ dřeviny. Přírodní les je odolný i proti změnám klimatu, na mikrostanovištích se udrží v malých populacích druhy, které čekají na svou příležitost v budoucnu.
V pleistocénu se lesy střídavě šířili a ustupovaly podle toho, jak se v dobách ledových podnebí ochlazovalo a opět oteplovalo. V době, kdy se na naše území naposledy šířil les, již v nižších polohách hospodařil neolitický zemědělec, který si ochočil některé druhy zvířat –tury, koně a prasata. Pastva býložravců zabránila lesním dřevinám osídlit souvislé území střední Evropy. Vznikla tak pastevní savana s dnes vzácným rostlinstvem, které by jinak les zahubil.
Bylinné patro je nezbytnou součástí přirozeného lesa – pomáhá udržovat
v lese vlhkost a má největší druhovou rozmanitost. Růžově kvetoucí šťavel kyselý
je vzácnost – možná se sem zatoulal z nějaké zahrádky. / Foto: Jan Mládek
S rozvojem lidské civilizace lesy postupně mizely. Žďáření a klučení lesa (vypalování a odstraňování stromů i s kořeny za účelem přeměny lesa na pole - pozn. red.) se stupňovalo až do pozdního středověku. Tehdy byla rozloha lesů ještě mnohem nižší než v současnosti, v lesích se páslo, hrabalo stelivo a lid využíval i suché větve na otop. Vědci odhadují, že lesy na počátku novověku zůstaly jen na necelých 25% území dnešní České republiky. Lesy začaly být vzácné, panovníci přijali první pravidla omezující jejich využívání. Dochované pralesy a divočina se staly předmětem umění a zájmu bohatších městských vrstev. V této době začaly vznikat první rezervace a zákony na ochranu některých druhů zvířat. Stále ale ještě přetrvávala nenávist k velkým dravým živočichům zahnaným na poslední útočiště v československých horách.
Nejstarší česká rezervace Žofínský prales, založena v Novohradských horách v roce 1838, je také jedním z nejstarších chráněných území střední Evropy. Vznikla na „památku dávno minulých dob názornému požitku pravých přátel přírody“, jak rozhodl tehdejší majitel hrabě Jiří Buquoy slavným nařízením o vyhlášení 56,6 ha pralesa. Postupně vznikaly první zákony, které ochranu lesa upravovaly.
S úbytkem a posléze nedostatkem dřeva vznikla potřeba lesy využívat plánovitě, trvale. Na českém území šlechta začala šířit tzv. racionální lesní hospodaření. Takzvaný německý model věkových tříd začal s plánovitým pěstováním stromů. Stromy se v pravidelných intervalech kácely a znovu se sázely, což dosud nebylo běžné. Jen množství dřeva, které za rok přiroste, mohlo být pokáceno a z lesa odvezeno. Zalesňovalo se co nejvýhodněji, tedy jehličnany, zejména smrkem. Vznikaly smrkové monokultury a s nimi i problémy, kterým dnes čelíme - větrné kalamity a časté přemnožení různého hmyzu nacházejícího v porostu jediné dřeviny ideální prostředí pro množení. V dobách raného novověku bylo i zalesňování smrkem a plánovité využívání jen části přírůstku pokrokem. Lesy se postupně šířily, až opanovaly 33% rozlohy naší země.
Tři čtvrtiny českých lesů patří státu či obcím. V takových lesích se stále častěji začínají rozvíjet přírodě blízké formy obhospodařování bez holosečí. Upouští se rovněž od výsadby stromků a místo ní se plně využije přirozené schopnosti stromů dávat semena, která vyklíčí v nový zdravý les. Přednost dostanou druhy přizpůsobené místnímu klimatu a les se i svojí skladbou bude více a více podobat přírodnímu lesu. V přírodě blízkém hospodaření probíhá kácení v malých ploškách či jednotlivě, což nejvíce odpovídá přirozeným procesům středoevropské přírody. Ekologicky pěstovaný les je i krásný, chybí v něm jizvy v podobě pasek či geometrických ploch nových výsadeb.
Ochrana biodiverzity v lesích se dnes vydává dvěma směry. O ekologickém lesnickém hospodaření jsme již hovořili. Druhým směrem je ochrana lesa v rezervacích, soukromých i státních. Lesní rezervace spadají většinou do kategorie „přírodní rezervace“. Těch je u nás více než 850, což zaujímá 0,75% rozlohy státu. Další les je chráněn na území 4 národních parků. V rezervacích by se nemělo nijak zasahovat, les by se měl vyvíjet samovolně k přirozené rovnováze, kterou člověk narušil a kterou člověk zase může vrátit. Řada státních rezervací se bez lidských intervencí proměňuje v prales, ty nejstarší a nejodlehlejší již jimi jsou. Jiné vyžadují dočasně usměrňování, například v narušené druhové skladbě. Dokud se však do naší přírody opět nenavrátí velcí predátoři - vlk, rys a někde i medvěd, přirozená rovnováha bude trvale poškozena. Tam semenáčky dřevin před býložravci dočasně ale nedokonale chrání myslivci.
Prales se chová jako houba, nasákne vodu a jen pomalu ji pouští v sušších obdobích. Zavítáme-li do listnatého pralesa na podzim, potěší nás záplavou zářivých barev – Chřiby, jižní Morava. / Foto: Petr Jelínek
Příkladem vlastníka, který vyčlenil skoro 10% svého území samovolnému přírodnímu vývoji je Mendelova univerzita v Brně. Univerzitní les o rozloze 10 000 ha , který má v péči Lesnická a dřevařská fakulta, je jedním z největších nestátních majetků v republice. Síť lesních rezervací chrání unikátní ekosystémy na vápenci i vyvřelých horninách, na rovinatém terénu nad Brnem i ve vzdálenějších žlebech Drahanské vrchoviny. Zasahuje se zde výjimečně, přibývá mrtvého dřeva i stromových velikánů. Soustava lesních rezervací byla zaslouženě včleněna do sítě významných evropských lokalit Natura 2000. Nové rezervace by měly vzniknout i v lesích největšího českého vlastníka lesů, státního podniku Lesy České republiky.
Nově vznikají také rezervace soukromé, zpravidla vykupované nevládními organizacemi v rámci veřejných sbírek. Významnou úlohu ve výkupu pralesů hrají tzv. pozemkové spolky. Snaha vykoupit nejcennější ohrožené části české přírody se soustřeďuje v kampani „Místo pro přírodu“ koordinované Českým svazem ochránců přírody. Díky stovkám dobrovolných dárců vznikla počátkem roku 2004 první česká soukromá rezervace - jedlobukový prales Ščúrnica v Bílých Karpatech, jejíž současná rozloha je 14 ha a která se stále rozrůstá. Na Ještědu u Liberce zase Společnost přátel přírody přeměňuje v prales vykoupenou smrčinu. Podobných aktivit bude v Českých zemích ještě přibývat.
Pro uchování biodiverzity České republiky však nestačí pouze chránit pralesy či nové vytvářet. Více než polovina vzácných a ohrožených druhů naší flóry a fauny se vyskytuje ve světlých pařezinách, v mokřadech či na loukách a stepích. Ty se zde často zachovaly jako přírodní památky po starém využití krajiny. Rozmanitá mozaika přírodních památek i lesních rezervací je nejen sítí stabilních společenstev naší krajiny, ale stane se i navštěvovaným prostředím, kde lze zapomenout na stres a načerpat chybějící energii. K tomu je třeba tato území vybavit stezkami, které nám klenot přírody ukážou, aniž by došlo k jeho nevratnému poškození. To bude náplní práce státních úředníků ochrany přírody i dobrovolníků mezi námi.
Původní článek o českých pralesech si můžete prohlédnout také ve formátu PDF.
České pralesy