Naše příroda, ročník 2018, číslo 5
S barevnými korálky cestují do dálky
S podzimem jsme už dávno zamávali létu a vegetační sezóna končí. Všude kolem již dozrály poslední plody, z nichž nejlákavější jsou ty bobulovité. Zatímco v létě jimi byly obsypány snad všechny lesní keříčky, teď pod jejich tíhou ztěžkly keře a koruny stromů. Často totiž bývají naservírované v bohatých plodenstvích. Bobuloviny mohou být malé i velké, sladké, kyselé i trpké, ale jedno mají vždy společné – hýří atraktivními barvami a vůněmi, takže jsou k nakousnutí a sotvakdo jim odolá. No a přesně o to kráčí. Živočichové, kteří se jimi živí, totiž pomáhají rozšiřovat semena ukrytá uvnitř.
Kdo nám chodí na houby
„Houby jsou produktem ďábla vymyšleným jen proto, aby narušil harmonii ostatní přírody a přiváděl do rozpaků a zoufalství botaniky.“
Opeření vystěhovalci: hrdlička zahradní
Invazní přivandrovalci špaček, drozd a pěvuška – copak všechny naše úspěšně introdukované a následně invazní druhy ptáků jsou drobní pěvci? První tři díly seriálu (Naše příroda 11/1: 14–21, 11/2: 28–35, 11/3: 58–68) můžou k takovému dojmu skutečně dát podnět. Stejně tak by mohly vést k představě, že všechno invazní šílenství schytal Nový Zéland, už tak zubožený likvidací původních biotopů víc než jakákoli jiná podobně velká oblast světa. V tomto dílu tedy dejme Novému Zélandu vydechnout a podívejme se jinam, na opačný konec světa (tedy z pohledu protinožců). A na druh, který nebyl do země kiwiů introdukován. Druh, jenž se zároveň proslavil jako nejrychleji se šířící ptačí invazní druh v dějinách a je hrdinou snad nejvíce fascinujícího příběhu invazních ptáků vůbec. Je jím zdánlivě mírumilovný symbol lásky a něhy, ve skutečnosti agresivní a drsná hrdlička zahradní.
Fígle zelených predátorek
Chtíč masožravých rostlin člověka fascinuje odpradávna, což nikomu neunikne v obzvlášť vydařené stařičké detektivní komedii „Adéla ještě nevečeřela“. S Adélou kukuče lilie a duší predátora se nikdo nenudí a všichni živáčkové se před ní musejí mít na pozoru. Stejně tak je tomu i u skutečných masožravých rostlin. A tak se na naše zelené predátorky pojďme podívat zblízka.
Neznámé sopky Krušných hor
Sopky v souvislosti s naší domovinou evokují obvykle představu Českého středohoří, západních Čech, možná i Nízkého Jeseníku. S Krušnými horami si však ani lidé znalí přírody sopky obvykle nespojují. Přitom je jich tady docela dost a všechny jsou mimořádně zajímavé. Pocházejí ze stejné rodiny neogenních vulkánů, které přispívají k velké atraktivitě a přírodnímu bohatství severočeské a západočeské přírody a krajiny.
Slovenský unikát v ohrožení
Když jsem před lety cestoval po jihu Švýcarska, tak mě silně fascinovaly nekonečné háje, v nichž bezkonkurenčně převládal divoký kaštanovník jedlý. Tehdy na mne působily velice exoticky. Hlavně proto, že zrovna nadešel čas podzimu. A podrost kolem stromů byl plný čerstvé úrody kaštanů, tradičního atributu našeho adventu i Vánoc.
Stezka kolem zámeckého rybníka
Dnes se vydáme do nejsevernějšího cípu republiky, na Šluknovsko. Do krajiny zalesněných žulových pahorků, pastvin a jedinečných domků kombinujících hrázděnou a roubenou architekturu. Do končin, ze kterých je to do Saska co by kamenem dohodil, zatímco do vnitrozemí přes hory. Do míst i díky tomu působících poněkud „zapomenutě“, avšak majících ohromné kouzlo.
Vlci se vrátili
V posledních letech sledujeme postupný návrat vlka do české krajiny. V roce 2014 se u nás po 250 letech usadila první smečka a od té doby každoročně přibývají další. Část české veřejnosti má radost – vrací se k nám obdivovaný a mýtický tvor. Pro další, především pastevce a chovatele hospodářských zvířat, může návrat tohoto predátora znamenat noční můru. Každopádně jsme podrobeni zkoušce, zda zvládneme soužití s touto šelmou lépe než naši předci před stovkami let, kteří pocit ohrožení a potenciální konfl ikt vyřešili tím, že vlka v naší přírodě zcela vyhubili. Dnes nám pomáhají zkušenosti z řady evropských států, vyspělé technologie i vyšší úroveň vzdělání a informovanosti. Díky celé řadě výzkumů máme k dispozici data, která objasňují roli vlka v ekosystému, vyvrací mýty a předsudky o jeho nebezpečnosti a přináší informace o jeho každodenním životě a životních nárocích. Máme tedy o poznání jinou výchozí situaci než naši předci a záleží jen na nás, nakolik budeme schopni nové poznatky využít při hledání způsobu soužití s tímto staronovým obyvatelem naší přírody.
Malí cestovatelé
Z oblohy se k zemi snáší tisíce parašutistů. Ale vůbec nehýří veselými barvami – jeden parašutista je jako druhý. Ne, není letecký den. To se jen známá pampelišková semínka s ochmýřeným padáčkem vydávají na svou životní pouť. Kam cestují? A proč? A jaké to cestování vlastně je?
Jak jsem fotografoval sýkořici vousatou
Sýkořice vousatá (Panurus biarmicus) patří mezi naše vzácné druhy ptáků. Je velká asi jako vrabec, nápadná je dlouhým stupňovitým ocasem. Obě pohlaví se v zabarvení výrazně liší. Dospělý samec má po stranách hlavy výrazné černé „vousy“, záda a část křídel má pastelově hnědé, spodek těla světlý a přední část boků narůžovělou. Samice je celkově jednobarevně hnědá s bledým břichem. Životním prostředím sýkořice jsou rozlehlé a těžko přístupné porosty rákosu nebo orobince s hustým podrostem vodních rostlin a polehnutým orobincem s trvalou hladinou mělké vody. Z tohoto důvodu patří mezi velmi nenápadné a těžko pozorovatelné druhy.
Podzim lesního krále
České lesy již dávno nejsou výsostným panstvím jelena evropského, kdysi neohroženého krále lesů. Do jeho rajonu se totiž nemalou zásluhou lidí vetřel zákeřný příbuzný z východu, jelen sika. A co hůře, vlichotil se do přízně jeho dam. Vzniklí potomci rozhodně netrpí žádným komplexem a dále se kříží s oběma rodičovskými druhy. Původně čistě modrá krev jeleního šlechtice stejně jako jeho panování je tak v ohrožení, protože do jeho genofondu postupně pronikají sičí geny. A spolu s geny se patrně bude měnit i jeho charakteristické troubení.