Naše příroda, ročník 2016, číslo 3
Šplhouni z rákosí
Ačkoliv jich je v rákosině spousta, mnohem častěji je uslyšíte než uvidíte. Tihle mrňouskové na chviličku neposedí. Obratně hopkají ze stébla na stéblo, šplhají po nich nahoru a hned zase lezou dolů, přemísťují se do vzdálenějších porostů či na okolní stromy a vracejí se zpátky. Zkrátka v tom shonu je prakticky není možné zahlédnout. Navíc, díky nenápadnému, hnědavému zbarvení, zůstávají, nejen před našimi zraky, spolehlivě maskováni. Prozradí je až hlučný sborový zpěv, sestávající se z mnoha roztodivných zvuků (skřípavých, vrzavých a cvrčivých), pospojovaných do opakujících se slabik. Občas jsou proloženy melodičtějšími tóny. Ano, na mysli mám rákosní pěvce. Ti prakticky v žádném mokřadu nemohou chybět. Zásadně totiž ovlivňují zdejší atmosféru. Vždyť právě díky nim si s námi rákosí povídá a prozpěvuje. A právě proto bychom mokřadní zpěváčky i jejich domovy měli ochraňovat, aby to tak zůstalo napořád.
Víte co je edafon?
Edafon, edafon – mikrofon, gramofon, telefon, suzafon, fon ... Fon, to je přece jednotka hladiny hlasitosti. Tak to bude určitě něco se zvukem. Že by nějaký hudební nástroj, nebo vylepšený Edisonův fonograf? Takovéto myšlenky proběhnou jistě alespoň části čtenářů hlavou a začne jim v ní vrtat, proč by článek o nějakém hudebním nástroji či snad předchůdci gramofonu měl být zrovna v časopise o české přírodě. Pro uklidnění musíme poznamenat, že termín edafon nemá se zvukem pranic společného a poprvé jej použil německý přírodovědec Raoul Heinrich Francé v roce 1913 k označení půdních mikroorganismů. Dnes má význam poněkud širší a rozumí se jím prakticky všechny živé organismy, které se volně vyskytují v půdě – netýká se tedy kořenů a semen rostlin.
Živoucí fosilie našich vod – perlorodka říční
Snad každý zná mořské perly jako malé lesknoucí se kuličky různých barev a odstínů. Ne každý však ví, že i ve vodách na našem území se od dávných dob vyskytuje skutečná perlorodka, vzdálená příbuzná té mořské. Jedná se o perlorodku říční (Margaritifera margaritifera, Linnaeus, 1758), velmi vzácného živočicha obývajícího naše oligotrofní vody. V minulosti byla cíleně lovena a decimována právě pro své perly, a ačkoliv se jí dostalo ve 20. a 21. století přísné ochrany, postupně vymírá a z našich vod tak mizí. Jednou z hlavních podmínek pro život perlorodky jsou totiž chladné vody s nízkou eutrofi zací, bez rozpuštěného anorganického vápníku, ale s přítomností vápníku organického, který se nachází v opadu z rostlinného materiálu. Už jen tyto charakteristiky se v našich současných vodotečích téměř nenachází a tím existenční problémy perlorodek zdaleka nekončí.
Majka obecná
Starší z nás si jistě vzpomenou, že setkat se za jejich mládí v časném jaru někde s některou z našich majek nebylo žádnou vzácností. Dnes tak tomu už bohužel není, ani jde-li o dříve běžnou majkou obecnou, chráněnou už delší dobu společně se všemi našimi dalšími druhy majek vyhláškou č. 395/1992 Sb. Příčinou je výrazný úbytek malých kolonií samotářských včel, na nichž všechny majky životně závisí svými vývojovými vazbami. Z asi třinácti druhů u nás od 19. století zjištěných majek se jich dnes už pět považuje za vymizelé (nezvěstné), dalších sedm za kriticky či jinak ohrožené. Je to sice neradostná bilance, ale po určitých příznivých změnách vlivu zemědělství na krajinu je naděje, že se postupně budou zlepšovat podmínky těchto způsobem života neobyčejně zajímavých brouků.
Červenka nás varuje, co naše ptáky zraňuje
Všichni už víme, že ptákem roku se letos stala červenka a rozhodně to není náhoda. Jméno má po červenavém bříšku, které je odnepaměti symbolem utrpení. Dnes nás má upozornit na to ptačí. Vyslechněme tedy její posmutnělý zpěv a ptačím kamarádům pomozme. Pro nás je to jen maličkost, pro ně otázka přežití.
Jaro na rybníku
Během zimy nepůsobí rybníky, sevřené ledem a zaváté sněhem, příliš povzbudivým dojmem. Zvláště když jsou bičované ledovým větrem, kterému nic nestojí v cestě při jeho divokém letu širou rovinou. A když nad jejich zamrzlou hladinou přeletí osamělá volavka nebo hejnko divokých kachen, hledajících alespoň malý kousek nezamrzlé vody, jen zdůrazní svou přítomností zasmušilý a nevlídný ráz celého okolí.
Jeskyně zkamenělých snů
Kdysi jeskyni Pec obývali paleolitičtí lovci. Co se skrývá v jejím podzemí, pod Plaveckým hradem, donedávna sotva kdo tušil. Před třemi roky pronikli jeskyňáři do míst možná stovky tisíc let uzavřených před vnějším světem. V jedné z nejkrásnějších jeskyní Malých Karpat se vývoj krasu zastavil před dlouhou dobou. Unikátní výzdoba tu vytváří zvláštní a zcela výjimečný mikrosvět, jaký v Plaveckém krasu nikde jinde nenajdeme.
Královstvím orchidejí v podhůří Chřibů
Už pár měsíců jsem choval v zorném úhlu národní přírodní rezervaci Strabišov-Oulehla. Dostupné informace ji popisovaly jako výjimečné stanoviště orchidejí. „Tamní nejzajímavější druhy vždy kvetou okolo dvacátého května,“ poradil mi můj známý, který perfektně zná takřka vše, co se týká našich bylin.
Neznámý svět maďarských hor
Severní část Maďarska rozhodně nesplňuje vžité představy o krajinářsky nudné zemi rovné jako placka. Jižně od slovenské hranice vystupuje souvislý pás pohoří a vrchovin, které nabízejí zcela jiný pohled na zemi termálů, vína a skvělého jídla. Ani se nechce věřit, že v maďarských horách se dají podnikat horské túry přes soutěsky, vodopády a kolem úchvatných skalních vyhlídek a rozhleden. Maďarské hory si u nás zatím oblibu nezískaly, je však možné, že až si přečtete tento článek, sbalíte batoh a nebudete ani na chvíli váhat.
Velká Homolka
Ten kopec je nepřehlédnutelnou dominantou Vimperka. Třebaže se svými 751 metry nadmořské výšky nepatří v Pošumaví k žádným velikánům. Jenže pohledově na východní straně uzavírá celou vimperskou kotlinu a tvoří tak jistý protipól zámku. Však Vimperáci tvrdí, že právě z Velké Homolky, jak se tento vrch nazývá, je vůbec nejhezčí pohled na město.
Perm – doba rudých pouští
Perm je posledním obdobím prvohor trvajícím mezi 298 až 250 miliony lety. V této době postupně vrcholily extrémní podnebné a teplotní rozdíly na souši a výrazně se zvyšoval podíl suchých a pouštních oblastí zcela bez známek života. Ten se kromě též mizejících mělkých moří soustředil na nížinné oblasti tropických pralesů a vysychajících bažin. Do popředí se dostávali plazi, nahosemenné rostliny a jehličnany. Zatímco na začátku permu se u nás, byť jen v malých oblastech, nalézají limnické pánve s pozůstalou faunou i fl orou, z pozdního a suchého permu se nezachovalo nic živého, jen červeně zbarvené pískovce.
Školní „kecy“ aneb Plazi nejen se plazící
Plazi jsou bezesporu nesmírně zajímavou a pro mnoho lidí i krásnou skupinou podkmene obratlovců (Vertebrata). Ne ale pro všechny, některým nahání strach či jim jsou z nějakého důvodu odporní. Pro mě osobně je to srdcová skupina nesmírně zajímavých živočichů, o kterých by se dalo psát do nekonečna. A vědí to i moji žáci, i když jim to občas v testech trochu ujede. Snažím se jim (a snad i vám) ukázat, že to jsou živočichové, kteří si zasluhují naši pozornost, přízeň a především ochranu. Setkání s plazy patří v přírodě k těm nejzajímavějším (pro mě rozhodně).
Poznáváme naše hřibovité houby
V tomto díle si představíme hřib, který pravděpodobně většina houbařů nezná a není to ani překvapivé, neb je velmi vzácný. Podobně jako některé další druhy hřibů i tento byl popsán z českých zemí a to už více než před 100 lety Františkem Smotlachou, nestorem popularizace mykologie. Pojďme si představit nádherně zbarvený hřib růžovník (Boletus fuscoroseus), patřící do příbuzenstva hřibu královského (Boletus regius), jemuž je zároveň také nejpodobnější.