Naše příroda, ročník 2015, číslo 1
Po zvířecích stopách – 2. část
Kromě otisků nohou, tedy stop, jaké si pod pojmem stopa představí většina lidí, zanechávají zvířata i stopy jiné, které lze souhrnně označit jako stopy pobytové. Patří sem vlastně vše, co nějakým způsobem prozrazuje přítomnost určitého druhu živočicha – nory, hnízda, ochozy, chlupy a peří, které savcům či ptákům vypadne při přirozené výměně nebo zachytí-li se o větev, kmen stromu či o kámen, místa, kam se chodí zvířata podrbat, okousané větvičky, byliny či oloupaná kůra dřevin, požerky na listech nebo houbách, zbytky ulovené kořisti, skvrny od moči nebo exkrementy. A právě těmi posledními skupinami stop se chceme dnes zabývat poněkud blíže.
Lenoši líní nebo důmyslní stratégové?
Volně žijící živočichové se u nás v zimě musejí vypořádat nejen s nepřízní počasí, ale přede-vším s nedostatkem potravy, která v mrazech nebo hluboko pod sněhovou pokrývkou prakticky není k nalezení. Někteří z nich se na náročné zimní období předem pečlivě připravují a pro jeho přečkání volí různé strategie. Zdá se, že tu nejsofistikovanější najdeme u skupiny savců, kteří se na podzim pořádně vykrmí a celou zimu pak prospí. Jsou to praví zimní spáči. Mezi savci jsou ale i zimní spáči nepraví. Ti sice také většinu zimy prospí, ale občas se probouzejí k plné aktivitě. Pojďme si teď naše spáče více přiblížit a o zvířatech, která jsou vydána zimě na pospas a netuší, čím je překvapí zítřek, si povíme zase někdy příště.
Tajemná treska z našich vod
Možná to mnohé překvapí, ale v našich vodách skutečně žije blízký příbuzný tresek, mník jednovousý (Lota lota). Není tomu tak dávno, co byl tento druh řazen do čeledi ryb treskovitých (Gadidae), ichtyologové ale pak rozhodli, že se od nich přece jenom trochu liší a vytvořili pro něj a pár jeho příbuzných samostatnou čeleď mníkovití (Lotidae).
Chroust mlynařík
Živě si vzpomínám, jak mě ještě jako kluka neobyčejně zaujal celostránkový barevný snímek samečka chrousta mlynaříka v knize S kamerou za zvěří našich lesů od V. J. Staňka. Mnohem později, za mého působení v Praze, jsem se s tímto průkopníkem naší přírodovědecké kinematografie a fotografie spřátelil. A když jsme jednou spolu koncem 70. let chystali článek o mlynaříkovi (v jednom časopise nám jich tenkrát vyšlo asi deset o různých zvířatech a rostlinách), velmi litoval, že v Čechách, kde to nejlépe znal, rychle tento krásný brouk mizí. I když dříve, jak říkal, býval tam někde docela hojný. Jeho početnost se však nadále snižuje také na Moravě, a proto je už všude u nás považován za ohrožený druh.
Pomozme také kalousům ušatým!
Kalous ušatý je naší poměrně běžnou sovou a jistě většina přátel přírody se s ní už někdy setkala. Ponejvíce patrně tak, že při procházce lesem nás bílé stříkance nebo hromádka vývržků pod stromem upozorní na sovu sedící nad námi ve větvích, kde po nočním lovu odpočívá a tráví. V době hnízdění podobné bílé stříkance mohou prozradit i hnízdo s mladými.
Sláva a pád mořeny (barvířské)
Některé rostlinné druhy mají za sebou dlouhou, bohatou a nezřídka i velmi pestrou historii. K takovým patří bezesporu i mořena barvířská (Rubia tinctorum).
Zázraky na Pouzdřanské stepi
„Ó, Bože, děkuji ti!“, vyjekla za mými zády Zdenka. Překvapeně jsem se otočil a spatřil ji jak klečí v pozici zbožné kněžky s fotoaparátem přitisknutým k oku. A už jsem ji viděl i já: sa¬mičku martináče hrušňového klátit se nízko nad zemí na jakési větvičce v májovém větříku.
Sprašová rokle u Zeměch – svědectví ledových dob
Na dávno minulou éru kvartéru, čtvrtohor, lépe řečeno na poslední dvě ledové doby této epochy vývoje Země, máme u nás poněkud opomíjenou památku, navštěvovanou snad ponejvíce geology, a to PP Sprašová rokle u Zeměch. Leží na rozhraní Kladenské tabule a Řípské tabule a přírodní památkou byla vyhlášena v r. 1986.
Po sopkách Cerové vrchoviny
Úchvatná a exotikou zavánějící sopečná oblast na jižním Slovensku při hranicích s Maďarskem nadchne každého milovníka přírody. Kopcovitou krajinu bez turistů, připomínající naše České středohoří, pokrývají neporušené koberce zelených lesů, z nichž ční trosky vyhaslých vulkánů se zříceninami romantických hradů.
Fotografové přírody
S fotografováním začal postupně při poznávání přírody se svým otcem. Časem mu začalo stále více vadit, že se o prožité zážitky nemůže podělit s ostatními zapálenými lidmi, a to byl první krok k přemýšlení o pořízení fotografií. První obrázky z roku 2005 vyfocené v du¬najské deltě byly spíše dokumentační, ale postupem času se začal zaměřovat i na technic¬kou stránku fotografie. Přestože je poměrně značně vytížen povinnostmi spojenými se stu¬diem, věnuje každou chvilku fotografování. Největší vášní je fotografování přírody v Africe, oblíbenou destinací v Evropě je především Maďarsko a Španělsko. V Čechách pravidelně fo¬tografuje v okolí svého bydliště a na své zahradě zbudoval společně se svým otcem několik krmítek a budek. „Birdlist naší zahrady“ dnes zahrnuje více než 40 druhů ptáků.
Falkenburské mokřady
Mokřady jsou velmi cenné biotopy. Při vydatných srážkách zadržují vodu v krajině a tak částečně zabraňují záplavám, jsou zásobárnami pitné vody, udržují příjemné klima a jsou místem vysoké druhové rozmanitosti. Přesto celosvětově mokřadů ubývá. Naštěstí na některých místech jsou také znovu vytvářeny mokřady nové, což je i případ lokality v Jablonném v Podještědí.
Co je nového v lomech a pískovnách po celém světě
Když se řekne lom nebo pískovna, mnoho z nás si představí jen velkou a nehezkou díru v zemi. Vodomilové si možná vybaví zajímavé koupaliště s čistou vodou, které vzniklo zatopením bývalého těžebního prostoru. Biologovi, který náhodně či cíleně zabloudil do těchto „nepřírodních“ území, však překvapivě odkryje také místo plné života. Řada přírodovědců se již na vlastní oči přesvědčila, že tato zdánlivě nehostinná území se stávají náhradním a mnohdy skoro jediným domovem řady vzácných a ohrožených druhů rostlin a živočichů. A že je zde stále co nového objevovat a vymýšlet, znovu potvrdila i desítka výzkumných a osvětových projektů v soutěži Quarry Life Award, zaměřené právě na biodiverzitu lomů a pískoven. V České republice organizují tuto soutěž společnosti Českomoravský cement, a.s., a Českomoravský štěrk, a.s.
Pouť po krásách lužní krajiny v okolí řeky Moravy
Projekt Dům přírody Litovelského Pomoraví jste společně s Agentu¬rou ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK) realizovali v Horce nad Moravou. O jaký záměr jde? A přemýšlel jste někdy o tom, co by na svůj „Dům“ řekla sama příroda?
Zlatý list – přetrvávající kouzlo jedné neobyčejné soutěže
„Podívejte na ten kámen, je jako veliké vejce!“ vykřikl kamarád během táborového výletu a ukazoval na svůj nález hned vedle prašné cesty. Vraceli jsme se z dlouhé túry v prázdni¬novém vedru a byli jsme už docela ušlí. Do tábora zbývalo ještě asi sedm kilometrů. „Hm, leda tak dračí nebo dinosauří“, podotkl někdo z kolemstojících. Kámen takového pravidel¬ného tvaru se v této velikosti jen tak nepotká. „A co když je to veliká achátová pecka, navrhl jsem.“ Bylo mi tehdy asi 13 a již několik let jsem chodil do přírodovědného oddílu, kde jsme polodrahokamy příležitostně sbírali a učili se je rozeznávat. „Jsme vlastně jen kousek od Čes¬kého ráje, kde je možné takové nalézt.“ Sám jsem již podobné pecky objevil, ale vždy jen do velikosti několika centimetrů. Věděl jsem však, že v muzeích leží vybroušené ohromné kusy.
Poznáváme naše hřibovité houby
V tomto díle seriálu o hřibovitých houbách si představíme další ze vzácnějších druhů hřibů, který byl, podobně jako hřib královský (Boletus regius), představený v prvním díle našeho seriálu, popsaný z České republiky, byť o cca 100 let později. Jedná se o státem chráněný hřib Fechtnerův, popsaný mykologem Josefem Velenovským v roce 1922 z okolí Prahy (Českého krasu). Pojmenován byl po Františku Fechtnerovi, znalci hub, který donášel panu Velenovskému houby k určení. Najdeme jej opravdu jen velmi vzácně v teplých, nížinných listnatých lesích na vápenitém podloží.