Naše příroda, ročník 2016, číslo 2
Po kolínka ve vodě, zůstávají v pohodě
V mokřadu mohou trvale přežívat a růst jen určité druhy rostlin, které jsou dobře přizpůsobené ke specifickým podmínkám dlouhodobého zaplavení půdy. Především se musejí úspěšně vyrovnávat s nedostatkem či úplným vyčerpáním kyslíku v ní a s jeho důsledky, tedy čelit toxickým látkám, vznikajícím bezkyslíkatými procesy. V žádném mokřadu nechybí produktivní traviny, dominující litorálním společenstvím a poskytující domov nespočtu živočišných druhů, proto si zaslouží naši pozornost. Patří k nim především rákos obecný, zblochan vodní, skřípinec jezerní, orobince a puškvorec obecný. V důsledku lidské činnosti, zejména vlivem eutrofizace (znečišťování povrchových vod živinami) se však podmínky v mokřadech zásadně mění, ovlivňují schopnost rostlin na eutrofních stanovištích přežívat a tudíž i jejich mezidruhovou konkurenci. Složitý komplex faktorů, které tu na rostliny působí, některé z nich v konečném důsledku poškozuje, snižuje jejich toleranci k zaplavení a může vést až k jejich lokálnímu odumírání. Právě eutrofizace je jednou z hlavních příčin velkoplošného ústupu rákosu obecného z mnohých evropských lokalit.
Co prozradí pupeny
„Jsou pupeny temně nachové i zkřehle zardělé; jiné jsou hnědé a lepkavé jako smůla; jiné jsou bělavé jako plsť na břiše ramlice, ale jsou i fialové a plavé nebo temné jako stará kůže. Z některých se vydírají cípaté kraječky, jiné jsou podobny prstům nebo jazykům a zase jiné se podobají bradavkám. Některé masitě bobtnají, zarostlé chmýřím a zavalité jako štěňata; jiné jsou utaženy v tuhý a hubený hrotek; jiné se otevírají načepýřenými a křehkými chvostky. Říkám vám, pupence jsou stejně podivné a rozmanité jako listy a květy“.
Tesařík alpský
Nádherný velký brouk, jenž v posledních dvou stoletích postupně vymizel na většině jeho lokalit v Čechách i na Moravě, a přesto se nyní někde rozšiřující do jím donedávna neobývaného prostředí, k tomu zároveň se zpestřenými potravními vazbami. Tak bychom dnes v největší stručnosti mohli shrnout průběh výskytu tesaříka alpského v českých zemích. Jde o další prioritní živočišný druh chráněný v rámci soustavy Natura 2000 legislativou států Evropské unie, tj. včetně té naší. Ochrany stanovišť tohoto evropsky velmi významného druhu se tak týkají táž zákonná ustanovení jako páchníka hnědého, o němž jsem už v Naší přírodě psal (3/2014).
Oživení starých odrůd ovocných dřevin
Již od poloviny devadesátých let minulého století Český svaz ochránců přírody aktivně zachraňuje mnoho desítek, či spíše stovek starých odrůd ovocných stromů. Toto bohatství se nashromáždilo hlavně během posledních 400 let, kdy se ovocné stromy staly naprosto samozřejmou součástí krajiny Čech, Moravy a Slezska.
Já (ne)jsem vlaštovka
Jiřička a vlaštovka jako by si z oka vypadly, a právě proto si je často pleteme. Obě se k nám zjara vracejí z africké dovolené do útulných obydlí, která si tu dříve pracně uplácaly z poctivého českého bláta. Ačkoliv se obě hojně vyskytují prakticky po celém našem území a jde o typicky synantropní druhy, vývoj jejich české populace má odlišný trend. Zatímco početnost jiřičky mírně stoupá, vlaštovky naopak mírně klesá. Souvisí to především s nabídkou příležitostí ke hnízdění. Vesničanka vlaštovka totiž nejraději obývá prosté chlévy a stáje, kde sice lidem tolik nevadí, ale kterých dnes bohužel díky modernizaci zemědělství žalostně ubývá. Naopak slečinku jiřičku přitáhlo město, kde i dnes nachází stále nové a nové stavební parcely. Přestože někteří lidé ji na své fasádě nevidí rádi, její populace se snáze rozrůstá a tak ji potkáváme častěji než vlaštovku. Možná, že i u vás se jiřičkám či vlaštovkám zalíbilo a pustily se do blátivých základů. Snad vám jejich přítomnost udělá radost, ale i kdybyste se s nimi v názoru na čistotu neshodli, nezbude vám, než se s novými sousedkami smířit, protože stavební povolení u vás mají již předem dané zákonem. Až ale uvidíte jejich roztomilé děti a láskyplnou rodičovskou péči, určitě jim odpustíte i těch pár cákanců na zdi.
Objevy v Plaveckém krasu
Malé Karpaty – rozeklaná, divoká krajina, které dobře sedne označení romantická, má svůj, na první pohled neviditelný protějšek – pod povrchem, v hloubi skal i pod úrovní náhorních plošin. Neméně členitý a tajemný, jako je celé pohoří. Z několika krasových oblastí v Malých Karpatech je asi nejzajímavější Plavecký kras s největším počtem jeskyní.
Drsná krása Oderských vrchů
Jistě to znáte z vlastní zkušenosti: kolem jste jeli aspoň padesátkrát, ale nikdy jste tam nezastavili, protože si říkáte „až někdy příště…“! Jedním z těchto míst jsou pro mnohé určitě Oderské vrchy nad Moravskou bránou. Po jejich úpatí denně prosviští desítky rychlovlaků a tisícovky aut směrem na Ostravu a zpět, čas k zastavení ale obvykle schází.
Kozmické ptačí louky
Většinou zde píšeme o lokalitách s úžasnou, zachovanou přírodou. Tentokrát tomu bude trochu jinak… Kozmické louky jsou místem, které bylo v minulosti zničené a příroda se sem vrací díky nezměrnému nadšení a úsilí několika lidí.
Dostaveníčko s jezevci
Večerní slunce barví listy stromů zlatavým nádechem. Ležíme na zádech s hlavou opřenou o vystouplé kořeny stromu a díváme se do modrého nebe. Do soumraku zbývá celá hodina. Zdá se nám, že máme ještě spoustu času, tak odpočíváme; zamaskovaní jsme jen částečně. Je vedro. Nedbale mrknu do louky a zkamenění úžasem vystřídá záplava pocitů. Necelé čtyři metry od nás totiž zrovna procházejí čtyři jezevci! Pomalu se zvedám, abych je nevyplašila, a druhou rukou slepě tápu po fotoaparátu. Pozdě. Tři již zalezli do blízkého křoví. Čtvrtý se sice zastavil, aby se zamyšleně zadíval do mého nezakrytého obličeje, ale pak vlezl za nimi. Právě jsem promarnila svou největší fotografickou šanci.
Setkání se zedníčkem
Hlášení o výskytu zedníčka skalního v České republice je vždy velká událost, protože tento pták patří k nejvzácnějším opeřencům u nás. Nepravidelně zimuje na Pálavě, v Moravském krasu a v poslední době i ve starém továrním objektu v Merklíně v západních Čechách.
Jak pracuje paleontolog?
V minulém čísle Naší přírody (1/2016) jsme publikovali první díl dvoudílné série článků věnované paleontologickému výzkumu. Řekli jsme si, co je třeba vědět, abychom našli vytouženou zkamenělinu. K tomu jsme si vysvětlili, že paleontologové nehledají nikdy naslepo. Musí znát horniny, protože v sobě zahrnují důležité informace o prostředí, v němž vznikaly, i základní zkameněliny, díky nimž zase víme, jak jsou horniny staré. Jako příklad, na němž si práci paleontologa představujeme, jsme si vybrali teropodní dinosaury. Tato populární skupina zahrnuje řadu dobře známých druhů, jako např. Allosaurus fragilis, Tyrannosaurus rex nebo třeba Velociraptor mongoliensis. Její součástí jsou ovšem také všichni ptáci. V tomto článku přejdeme z teorie k praxi. Kde hledat, to už víme. Ukažme si nyní, jak postupujeme, když už jsme přímo v terénu.
Karbon – království pralesů, bažin a močálů
Karbon je obdobím velkých změn, které se projevily nejen rozsáhlým variským (kaledonským) vrásněním a tedy vznikem variského horstva, jež významně ovlivnilo životní podmínky tehdejších rostlin i živočichů, ale i vznikem nových rostlinných i živočišných druhů, které ukázaly novou cestu budoucího vývoje života na Zemi. V období mezi 354 až 298 miliony lety bují v příhodných oblastech neprostupné tropické pralesy s bažinami a močály, jež skrývají nepřeberné množství obřích druhů hmyzu a bezobratlých, ale také první plazy a předchůdce savců. Jejich náhle utonulá těla v bažinách dnes nalézáme v mocných vrstvách uhelných slojí, které nám slouží jako palivo.
Poznáváme naše hřibovité houby
V dnešním díle si představíme další druh ze skupiny tzv. bílých hřibů (praváků), tedy těch, které po rozkrojení mají bílou dužninu, která je neměnná. Na rozdíl od hřibu smrkového nebo dubového, které jsou hojné, s hřibem borovým (Boletus pinophilus) se už tak často nesetkáme. Mnozí houbaři jej neznají vůbec. Pro svou vzácnost byl zařazen i do červeného seznamu hub. Přestože se jedná o výbornou jedlou houbu, neměli bychom jej pro jeho vzácnost sbírat a měli bychom chránit zejména i samotné lokality, kde se vyskytuje.