Puntíkatá lavina, kalamita začíná

Pohledné puntíkaté cizinky se šíří světem jako smrtící lavina. Dnes už slunéčko východní běžně potkáváme v zeleni, zejména městské. Krasotinky nezůstávají na dietě kvůli štíhlé linii. Naopak, cpou se ostošest. Jenže v břichu jim nenávratně mizí i původní bezobratlé druhy a neštítí se ládovat ani jejich drobotinu. Dokonce vlastní děti se jim požírají navzájem. Slunéčko východní toho zvládne hodně. Co potká, to prostě sbodne. A dobré jídlo zapíjí kvalitním vínem.

Přistěhovalci, emigranti a navrátilci II.

Zatímco předchozí část článku se zabývala přistěhovalci z říše zvířat, dnes se budeme věnovat emigrantům a navrátilcům. Bohužel, některé živočichy již nemůžeme počítat ani mezi emigranty, kteří se z naší země pomaleji či rychleji stěhují, vytlačováni a decimováni nejrozpínavějším živočišným druhem, a to z prostého důvodu, že svůj zápas s lidmi definitivně prohráli a zmizeli ze zemského povrchu navždy. Nejsou to vždy jen zvířata nápadná, jako třeba pratur (Bos primigenius), ale i „obyčejní“ brouci, motýli či pavouci.

Opeření vystěhovalci: drozd zpěvný

V prvním dílu seriálu o našich druzích opeřenců, kteří se v důsledku lidské neuváženosti ocitli v nejrůznějších koutech světa, jsme se podívali na špačka obecného. Ten jako jediný z našich původních druhů ptáků dnes obývá všechny kontinenty, co jich na planetě Zemi najdeme (samozřejmě kromě Antarktidy, kde žádný invazní ptačí druh nežije, alespoň zatím). Snadno by tím mohl vzniknout dojem, že vysazení nepůvodního ptačího druhu vždy strhne kolonizační lavinu, kdy zavlečený opeřenec sklízí v nových domovinách samá dobyvatelská vítězství. Abych tento omyl zažehnal už v zárodku, vybral jsem hned pro druhý díl seriálu ptačí druh, který ve své nové domovině uspěl velmi omezeně – drozda zpěvného.

S břity proti bezbranným

Jestliže si různé druhy hmyzu v průběhu předlouhé historie své existence zvolily určité typy stanovišť, neměnné specifické způsoby života, jež se u nich s železnou pravidelností opakují, nastanou při jejich náhlém výrazném úbytku mnoha druhům stěží řešitelné či až nepřekonatelné obtíže. A je na pováženou, je-li to ve značné míře vinou lidské lhostejnosti či bezohlednosti. Těmito řádky volně navazuji na článek v Naší přírodě 1/2018, v němž se zabývám částí zákonem chráněných druhů odumřelého, tzv. mrtvého dřeva. Zde to bude o jiných se stejnou potravní vazbou, dosud u nás sice zatím šířeji početných, přesto lokálně ohrožených velmi necitlivými zásahy do jejich populací některými lesnickými pracovními postupy, často až zcela likvidačními.

Denní motýli se stěhují

Prostřednictvím tří příběhů vám představíme jednoho zvláštního motýlího tuláka, druhý bude motýlí trpělivec čekající na příležitost a třetí opět tulák mající toulání v popisu práce, za předpokladu, že je teplé počasí.

Konopka – pták neznámý?

„Prosím tě, copak je to za ptáka? Toho jsem v životě neviděl/neviděla. Cože?! Konopka? Tohle jsem v životě neslyšel/neslyšela.“

Odvážnými chodníky polských Tater

Do Tater bývá zvykem jezdit na Slovensko, ovšem mnohem autentičtější je objevování a zdolávání u nás méně populárních Tater polských. Pouhá jedna pětina karpatských velehor Polákům nadělila pestrou mozaiku nevšedních přírodních útvarů a úchvatných krajinných scenérií. Ledovcová jezera, krasové doliny, průchody neosvětlenými jeskyněmi i adrenalinová putování přes rozeklané štíty patří k tomu nejlepšímu, co lze ve velehorách vidět a zažít.

Železné hory – kosa vyčnívající do Polabí

Železné hory jsou nejsevernějším výběžkem Českomoravské vrchoviny. Na mapě České republiky připomínají kosu vyčnívající do Polabí. Železné hory jsou součástí stejnojmenné chráněné krajinné oblasti. Jen asi 20 kilometrů dlouhá část, táhnoucí se k severu, do chráněného území nepatří. A díky této části dostaly Železné hory svůj název, protože právě tady se od nepaměti těžila železná ruda.

Drobečka vzít, či nechat být?

Zjara se příroda probouzí. Rodí se nové životy. Období mláďat s sebou přináší spoustu radosti i starostí. Všude kolem je najednou až příliš živo. Všichni mají napilno. Upachtění rodiče neustále pendlují za potravou pro své hladové děti. A zatímco ptáčata zvědavě vykukují nejprve z hnízd a později se pípajíc roztetelí po širokém okolí, savčí batolata se naopak nehybně krčí ve vysoké trávě, ani nedutají a doufají, že si jich snad nikdo nevšimne. A tak pokaždé, když rodiče své caparty na chvíli zanechají o samotě, malér visí ve vzduchu. Jsou totiž vydáni na pospas nejen lačným predátorům, ale bohužel i člověku, který jim mnohdy ublíží právě tím, že je chce zbytečně zachraňovat. A co teď s tím?

Štěpán

Ostravsko je regionem (pro někoho možná překvapivě) bohatým na rybníky. Nedosti na tom, na přírodně velmi zajímavé rybníky. Stačí si uvědomit, že hluboko do území Ostravy je vklíněna chráněná krajinná oblast Poodří. Rybníky se však rozkládají i na opačném konci města. O jednom z nich – Heřmanickém – jsme již na těchto stránkách psali (Naše příroda 2015/2). A k dalšímu vás zveme dnes.

15 let pro přírodu

Na první jarní den to bude 15 let, kdy byla spuštěna kampaň Místo pro přírodu – první a dosud největší veřejná sbírka na výkupy pozemků za účelem jejich ochrany.

Fotopastičky podruhé: Rys ostrovid

V úvodní části tohoto krátkého seriálu jsem prozradil svoji hlavní pohnutku, proč jsem s Fotopastičkami1 začal. Kdo četl, ví, že tvorem, kterého jsem chtěl od začátku zachytit nejvíce, byl rys.

Čarovný les

První jarní paprsky lákají ven, vyrazit za dobrodružstvím. Nechte se pozvat na tajemné místo, které se několikrát za rok zcela promění. Na jaře je nejkrásnější. Chvíle v něm napnou všechny vaše smysly. Ucítíte vůni česneku promísenou s vůní vody. Vaše oči zaplaví moře barev – bílá, žlutá, fi alová či zelená. Vaše uši zaslechnou šplouchání vody a zpěv ptáků. Odvážní si ke svačince ochutnají štiplavý česnek medvědí nebo sladkou hluchavku. Dotykem můžete objevit rozmanitost kůry stromů, okusit vláhu půdy nebo se nechat polaskat svěží trávou. Ponořte se s námi do tajů a krás lužního lesa a poznejte, že se do něj můžete vypravit v kterémkoliv ročním období.

Rozhovory s režisérem Mariánem Polákem