Naše příroda, ročník 2016, číslo 4
Housenky a housenice
Také jste někdy uvažovali, proč zoologové říkají některým housenkám housenky, a jiným, na první pohled stejným, housenice? Odpověď je vlastně docela jednoduchá a dala by se vyřídit několika slovy – housenky jsou larvy motýlů, zatímco housenice jsou larvy blanokřídlého hmyzu z podřádu širopasých. Larvy obou skupin jsou však tak zajímavé, že stojí za to prohlédnout si je trochu blíže.
Chránění brouci mění i drží pozice
O tom, jak se dnes v naší přírodě daří zejména hmyzu, přesvědčivě vypovídá například Červený seznam ohrožených druhů ČR, bezobratlí, z r. 2005. Je neobyčejně obsáhlý (má 760 stran!), a když si tam jen zběžně projdeme počty našich ohrožených druhů a porovnáme je s tou nepatrnou hrstkou chráněnou zákonem, je ten obrovský rozdíl až zarážející. Zařazení jednotlivých druhů do určitých kategorií ohroženosti nemá však trvalou hodnotu a v postupujícím čase se pro konkrétní druhy mění v příznivějším či naopak méně příznivém světle. Tak se stane, že některé, desítky let považované za běžné, začnou náhle ubývat, jiné, dosud vzácné, se rok od roku objevují stále hojněji. Vždy tu lze spíše předpokládat ústup určitých druhů (po zániku jejich stanovišť, restrikci hranic areálu ap.), kdežto rozmach populací bývá zpravidla nečekaný (osídlování nových stanovišť při expanzi areálu ap.). Obojí se samozřejmě může týkat rovněž chráněných druhů, v poslední letech i se zjevným podílem člověka na „novodobé oscilaci klimatu“.
Rýpnou si a táhnou dál
Milují především bahnité mělčiny a tak se, na rozdíl od většiny z nás, radují z vydatných sezónních dešťů. Ty kvapem přeplňují koryta potoků i řek, nezkrotná voda se rozlévá po krajině a rázem ji proměňuje v soustavu bahnisek a obřích kaluží. Právě v nich se početná hejna bahňáků mnoha druhů hodiny a hodiny nimrají, šťourají a rýpou. Hemží se tu jeden přes druhého, dokud svá bříška nenaplní. Pak zase táhnou dál.
Čelnice Tetanops myopina – moucha z doby ledové ve Slezsku
Čelnice (Otitinae) jsou podčeledí čeledi doličnatkovitých (Ulidiidae). Jde o drobné až dosti velké (2,5–11 mm), většinou poměrně nápadné a pestré (skvrnité, pruhované) akalyptrátní mouchy, často se skvrnitými nebo páskovanými křídly. V České republice je fauna této skupiny poměrně dobře prozkoumaná. Dosud zde bylo známo 22 druhů čelnic; většina z nich je teplomilných a řada patří k druhům vzácným. Dva druhy (Herina germinationis a H. paludum žijící na mokřadech) jsou u nás považovány za ohrožené a další dva (stepní Cephalia rufipes a lesní Otites rivularis) za kriticky ohrožené. Proto je nález každého dalšího druhu čelnice nového pro naši faunu překvapivý.
Nejistý návrat mourovaté krásky
Kočka divoká, stejně jako rys ostrovid, vlk či medvěd, doplatila na systematické lidské pronásledování. Ačkoli snímky z fotopastí dokazují, že v současnosti divoké kočky opět pomalu překračují české hranice, stále se řadí (a zřejmě i nadále se budou řadit) k našim nejvzácnějším savcům.
Stříbrné stužky pod střechou Evropy
Ozdobou mnohých našich horských oblastí jsou působivé kaskády a vodopády – „stříbrné stužky“ hor. Ty nejvyšší i nejnavštěvovanější najdeme na území Krkonošského národního parku, rovněž v Jeseníkách se mnohé horské túry proplétají kolem bystřin zčeřených romantickými vodopády. Také na území třetího nejvyššího pohoří České republiky – Králického Sněžníku (1 424 m) – patří nejen vodopády, ale i mnohé další zajímavosti „okolo“ vodních toků k největším pozoruhodnostem zdejší přírody.
Trním a houštím na nejkrásnější kopce Českého středohoří
Nabádat k výletům beze značek, zvláště pak do míst přírodovědně cenných, není úplně košer. Předpokládám však, že naším časopisem se nechávají inspirovat pouze lidé přírodě blízcí a s přírodou „kompatibilní“, takže k nějakému ničení a devastaci snad nemůže následkem publikování tohoto článku dojít. Přijměte tedy pozvání k nezapomenutelným výstupům na úžasné kopce, na něž vedou jenom úzké a tiché pěšinky, vyšlapané lidmi podobného ražení, jako jste vy.
Od Lechova kamene k Libušině jezírku
„Víte, jak se u nás říká místům, kam zrovna jedete?“ optala se mne čiperná seniorka, co se právě vypravila paběrkovat cibuli z čerstvě sklizených polí. „Přece opičí hory!“ vychrlila s úsměvem. Brzy jsem pochopil proč. Skřípající motorák začal mírně stoupat. A z placky u středočeských Peček mne vyvezl mezi plochá návrší nízkých pahorků na okraji Kouřimi.
Bivak v zaniklé vsi
Léto je časem toulání přírodou, vandrů, dobrodružných výprav. Kdy je člověk „blíž přírodě“, než když v ní může být ve dne v noci? Večer někam dojít, přespat pod korunami stromů a ráno jít dál… Jenže naše legislativa není takovému toulání příliš nakloněna, hned několik zákonů obsahuje zákaz táboření. Ano, současný právní výklad zní, že bivak, tedy nouzový nocleh pod širým nebem, není táboření a že pokud se na noc jen tak beze stanu natáhnete do trávy, nic tím neporušujete. Ne každému se ale chce hádat, zda ještě bivakuje, nebo už táboří. Míst, kde lze v přírodě přespat legálně, je však u nás jako šafránu. Proto se Český svaz ochránců přírody Berkut rozhodl vytvořit v západních Čechách systém bivakovacích míst. Jedno z nich je na okraji zaniklé vsi Umíř.
Fotografujeme houby
Pestrá paleta přírody poskytuje fotografům i zachycování krásy našich hub. Od jara do zimy se v přírodě vyskytují různé druhy – pro fotografování je nám jedno, že jsou některé jedovaté.
Kdepak kojí holubi?
Holubi kojí vždycky venku. Kojení na veřejnosti je dnes často diskutovanou otázkou, přesto na ni stěží najdeme jednoznačnou odpověď. Podle pana Špačka je především věcí taktu a mělo by zůstat v intimitě, protože pohled na ňadro, byť kojící, uvádí okolí do rozpaků. Ale takoví holubi si s kojením hlavu vůbec nelámou. Když mají děti hlad, prostě kojí, kojí a kojí a je jim šumafuk, jestli je to v parku, na ulici, na autobusové zastávce, na střeše nebo třeba na parapetu u sousedů. A už vůbec neřeší, jestli je to taktní. Zkrátka rodičovské poslání je u nich na prvním místě a jejich děti jenom kvetou. A tak to má být.
Druhohory – Země pod nadvládou dinosaurů
Druhohory byly obdobím s výrazným pohybem litosférických desek, které zapříčinilo postupné rozdělení superkontinentu Pangey, jenž se rozkládal od severního pólu k jižnímu, na jednotlivé kontinenty za vzniku nových moří a oceánů. Naše území se postupně přesouvalo ze suchého a horkého rovníku pomalu severněji do tropického až mírného pásma. Po celou dobu byl však Český masiv jedním velkým ostrovem (součástí tzv. Vindelického hřbetu), na jehož jihovýchodním pobřeží se rozléhal oceán Tethys a zbylé okrajové oblasti byly zality mělkým teplým mořem. Variské horstvo postupně erodovalo až na mírně zvlněnou parovinu. Teprve až v období křídy dochází k tektonickému poklesu některých oblastí a k zalití mělkým mořem za vzniku mocných vrstevních uloženin. Mimo naše území začíná alpinské vrásnění, které dalo vzniknout centrálním pohořím Alp a Karpat.
Školní „kecy“ aneb Život s ploutví
Ryby (Osteichthyes) jsou nesmírně zajímavou a různorodou skupinou vodních obratlovců. I když se jedná o nejpočetnější zoologickou třídu (nověji i nadtřídu či dokonce ji někteří vědci jako taxon ani neuvádějí), jsou si ryby svým vzhledem dosti podobné a to může mást – především žáky (nejen) základních škol. Co všechno jsem se o rybách, jako učitel přírodopisu, dozvěděl já, to naleznete na konci tohoto článku…
Poznáváme naše hřibovité houby
V tomto díle si představíme unikátní druh – hřib šedorůžový, jež je blízce příbuzný s hřibem růžovníkem, který jsme si představili v minulém díle. Jeho unikátnost tkví v tom, že byl popsán jako nový teprve před několika lety a dokonce z České republiky. Popis nového druhu hřibu v rámci Evropy je přitom unikátní objev a čtenáři se tak v podstatě poprvé mohou s tímto hřibem blíže seznámit.