Naše příroda, ročník 2019, číslo 3
Fotosoutěž Naše příroda 2019
Vážení a milí čtenáři, vyhlašujeme jubilejní 10. ročník fotosoutěže Naše příroda! Je až neuvěřitelné, že za dobu trvání soutěže jste nám poslali přes dvacet tisíc snímků, a my se už teď nemůžeme dočkat dalších fotoúlovků, které nám, doufáme, opět zašlete. Zúčastnit se mohou profesionálové i amatéři, vždyť přeci ani nejde tolik o to vyhrát, ale společně obdivovat krásy naší přírody. A samozřejmě se můžete těšit i na pěkné ceny a také jednu speciální cenu redakce! ☺ Otvíráme pět známých soutěžních kategorií:
Není včela jako včela
Včely celé dny pilně obletují květy na loukách, v zahradách či sadech a pomáhají vytvářet genia loci těchto míst. V přírodě zaujímají zcela nezastupitelné místo. Jsou totiž nejvýznamnějšími opylovači kvetoucích hmyzosnubných rostlin a navíc nám poskytují cenné produkty. A tak si život bez nich už sotva umíme představit. Jenže jejich řady naší vinou kvapem řídnou a kdoví, jak dlouho tu s námi ještě vydrží.
Včelí příběhy
Včely jsou pozoruhodné bytosti, u kterých se setkáváme s různými způsoby života i rozmnožování. A každá příležitost k jejich bližšímu poznání je velkou výzvou. Nabízím vám tedy několik včelích příběhů, které jsou napsány podle skutečných událostí.
Živá zahrada
Ještěrka vyhřívající se na vrcholku dutého pařezu, který mi slouží jako květináč, otakárek fenyklový sající nektar z pestrých květů společně s dalšími motýly, velké kobylky nacpávající se housenkami bělásků zelných, ropucha, jež před mýma očima snědla slimáka, jako démanty lesknoucí se střevlíci, slepýši a přes metr dlouhá užovka obojková, ježek, který si našel úkryt v košatých keříčcích levandule přímo před domem nebo pár rehků zahradních, co si pro letošní hnízdní sezónu zvolil místo rehkovníku špačkovník. Dvoumetrový libeček, v jehož stínu někdy odpočívám během zahradničení, vodnice místo brambor či ředkvičky připomínající tvarem i velikostí mrkev. To je naše zahrada, ačkoliv výčet živých tvorů, podivuhodných přírodních dějů a výborných plodin zde zdaleka nekončí.
Naše příroda v zoo
Zoologické zahrady si většina jejich návštěvníků spojuje s exotickými zvířaty, pocházejícími z dalekých krajů a mnozí jsou pak poněkud zaskočeni, objeví-li mezi opicemi, ledními medvědy, tygry a krokodýly výběh, ve kterém se prohánějí naše vydry nebo dokonce „obyčejní“ srnci. Každý učitel přírodopisu však u takovéhoto výběhu zajásá a přinejmenším v duchu si pomyslí, že takových zvířat by se mělo v našich zoologických zahradách chovat více. Ostatně již zakladatel pražské zoologické zahrady Jiří Janda, který byl profesorem přírodopisu na gymnáziu, kladl na chov zvířat z naší přírody velký důraz, neboť si uvědomoval, jak je důležité seznamovat s nimi širší veřejnost a získávat pro ně sympatie.
Zajímavá barevná odchylka labutí velkých
Labuť velká (Cygnus olor) je nepřehlédnutelný druh naší avifauny. Patří k vůbec největším létajícím ptákům světa. Může mít až 12 kilogramů váhy a rozpětí křídel může být téměř 2,5 metru. Labuť velkou velice snadno odlišíte od ostatních druhů labutí podle nápadného černého hrbolu na kořeni zobáku, který je zároveň větší u samců než u samic.
Opeření vystěhovalci: strnad obecný
„Byl bych velmi udiven, kdyby mi někdo řekl, že nějaký živočišný nebo rostlinný druh může mít na obou polokoulích stejné vzezření,“ píše Claude Lévi-Strauss v zaslouženě slavném a dodnes neobyčejně čtivém díle Smutné tropy. Tak to by se klasik divil – ptačích druhů hnízdících přirozeně na severní i jižní hemisféře je sice vskutku pomálu (Lévi-Strauss jistě neměl na mysli druhy tažné), ale opeřenců hnízdících na obou polokoulích nepřirozeně je až až. Dalším z takových invazních vetřelců, kterému se podíváme na zobáček, je „náš“ strnad obecný. Překroucení známého rčení není samoúčelné: nedávné výzkumy totiž naznačují, že strnad obecný si u protinožců podobný zjev zachovává ještě více, než si jej od dob introdukčních pokusů zachovaly jeho zdrojové populace!
Když se blecha drží jako blecha
Příroda kolem nás je zatím ještě pořád hodně rozmanitá (a doufejme, že tak i zůstane…). Její součástí jsou tvorové a rostliny nejen člověku „sympatické“, ale i ty, které vnímáme jako škodící či obtěžující. Blechy by stěží někdo řadil mezi „sympaťáky“, ovšem i ony mají na Zemi své místo. Ale vysvětlujte to psovi, který má tyto nezvané hosty v kožichu. Je pak na nás, majitelích a parťácích našich čtyřnohých miláčků, abychom s tím něco udělali.
Blaník, kam se podíváš
Pověst o blanických rytířích nepochybně patří k nejznámějším legendám našich národních dějin. Váže se především ke kopci Blaníku, výrazné dominantě středočeské krajiny poblíž Vlašimi, „přivlastnila“ si ji však také řada dalších míst, a to i za hranicemi naší vlasti. Legendu o blanických rytířích možná nejlépe vystihuje úryvek z knížky, důvěrně známé už z povinné školní četby – Jiráskových Starých pověstí českých: „Na temeni Blaníka zříš ve stínu buků, jedlí a smrků pradávné kamenné hradby, většinou sesuté. Mechem a křovím zarůstají… V hoře samé dřímají ozbrojení rytíři, svatováclavské vojsko. Dřímají a čekají, až nastane den, kdy bude potřeba jejich pomoci, až budou do boje povoláni.“
V epicentru bruntálského vulkanického pole
Starých vyhaslých sopek jsou u nás mraky, ovšem ty v Nízkém Jeseníku soustředěné do okolí Bruntálu jsou opravdu výjimečné. Zub času na nich ještě nestačil zcela setřít vulkanické tvary a formy, takže pojítko s činnými vulkány dnešního světa je dosud zřetelné a patrné. Zájemcům o sopky nelze v našich končinách nic lepšího nabídnout.
Supí vrch - překvapení na okraji Českého středohoří
"České středohoří – co kopec, to perla“, mívali (a možná dosud mají) na jednom pamětním razítku Ústečtí turisté. A není to nijak přehnaná nadsázka. Neznám jinou krajinu, kde by byla tak vysoká koncentrace pozoruhodných vrcholů. Zajímavosti botanické, zoologické i geologické, četné zříceniny hradů či jiné památky a k tomu krásné výhledy, pokaždé trochu jin
Ptačí budky
Smysluplný ornitologický projekt Severočeských dolů a České zemědělské univerzity v Praze pro podporu hnízdění ptáků v Ústeckém kraji se rozšířil o klášterecký zámecký park, kde byly v předjaří naistalovány nové hnízdící budky.
Šokující odhalení ze života stromů
Všichni tak nějak ze školy víme, jak stromy vypadají, jaké v nich vede „potrubí“, že díky zeleným listům umí vyrábět na energii bohaté cukry a hromady kyslíku nejen pro sebe, ale i ostatní rostliny a živočichy na této planetě. Umí společně vytvořit nenahraditelný ekosystém lesa, poskytují domov i potravu spoustě dalších organismů, zpevňují půdu, zadržují vláhu v krajině… Po tisíciletí také lidé věří v mystickou sílu stromů. V pohádkách se nejednou zmínila i moudrost stromů. A dodnes přitom o stromech mnohé nevíme nebo teprve v posledních letech po krůčkách odhalujeme, jak to vlastně s jejich moudrostí a výjimečností je…
Zmije obecná (Vipera berus Linnaeus, 1758)
Na svatého Jiří vylézají z děr hadi a štíři, to je jedna z mnoha pranostik, které se váží k 24. dubnu. Dnes je ale teprve neděle 17. března, jaro ještě ani nezačalo! K čemu ale využít snad první letošní předjarní slunečný den?
Konference Naše příroda (Lesy "Jak se do lesa volá...")
Letošní konference Naší přírody bude věnována lesům. Ovšem není les jako les. Máme lesy hospodářské, sloužící primárně produkci dřeva. Ale ani to neznamená, že musí jít jen o plantáže na dřevo bez života. I hospodařit v lese lze tak, aby plnil i „mimoprodukční funkce“ (řečeno odbornou hantýrkou). Máme lesy ponechané přírodě, divočinu. Laik by řekl pralesy, byť většina z nich pralesem v pravém slova smyslu není, protože se v nich někdy v minulosti hospodařilo. Máme lesy, kde probíhají speciální opatření ve snaze pomoci nějakým vzácným druhům rostlin či živočichů. Většinou taková, která jsou návratem ke krajině a hospodaření našich předků nebo simulující různé dnes potlačované přírodní procesy. Máme lesy rekreační, lesy ochranné…